Leo

7. listopadu 2014 v 11:48 | Alžběta |  Velkolepé století
Muž se láskyplně dívá na ženu. Usmívá se na ni. Tahle rusovláska se zelenýma očima, plnými rty, vysokým čelem a se silnou osobností mu kdysi patřila. Haseki Hurrem Sultán cítí něčí pohled. Podívá se nejprve na služebnou. Ta však odcházela, ani okem o svou paní nezavadila, svou povinnost již splnila. Pak se Hurrem podívala na místo, kde muž stojí. Nevidělo ho, ale cítila jeho přítomnost. "Leo?" s těmito slovy vstala. Služebná se ustaraně na Sultánku podívala. "Sultáno, děje se něco?" "Ne, běž, již tě nepotřebuji." Odpověděla zamyšlená Sultánka, služebná poslechla a odešla. On najednou spatří v jejich očích vzpomínky. Oba vzpomínají. Kdysi se jmenovala Alexandra. Dívka, se kterou vyrůstal, která byla jeho přítelkyně, jeho životní láska. Žili v Krymu, ve stejné vesnici. Byli mladí, svět jim patřil. Běhal za ní, ona se smála, byla šťastná. Chvíle plné lásky: objetí, smíchu, zářivé oči, které se dívaly na něj. Připadal si jako v ráji. Byla jeho život, splněný sen, jeho snoubenkou. Často chodili do lesů, seděli vedle sebe a povídali si. Někdy si zašli ke svému stromu lásky. "Miluji Tě, Alexandro. Budeme navždy spolu. Již nastane ten den. Nic nás nerozdělí." Leo jí pravil. Ona se usmívala. Byla šťastná. "Nikdy nás nikdo nerozdělí." Pak rána jako blesk z čistého nebe. Bouře, která zničila vše. Jeho rodinu zabili. Viděl smrt v očích i její rodiny. Křik a strach. Tataři odvlekli jí. Pořád měl před očima její oči plné slz. Pořád v uších mu zněl její zoufalý křik."Leooo!!!". Pořád viděl zakrvácené těla lidí, které dobře znal. Smutek a jeho odhodlanost se probudili. Bloudil vzpomínkami. Maloval vše, co mu přišlo do cesty. Maloval svůj život, své vzpomínky na rodinu, na Alexandru. Hledal jí. Hledal své srdce, které ona měla u sebe. Cítil, že je živá. Cítil, že dýchá, ale přesto trpí. Musel jí najít. Maloval svou cestu. Maloval své hledání. Obraz tváře Alexandry dodával mu tolik síly. Díky odhodlanosti a talentu dostal se mezi vyšší smetánku. Byl malířem, který se po světě se toulal a nikdo netušil, co on hledal. Setkal se s Ibrahimem Pašou, velkovezírem Osmanské říše. Leův talent obdivoval, dostal se na očích Sultána. Jaké překvapení, ale i zklamání. Spatřil svou Alexandru. Pořád nádhernou se sametovým hlasem. Byla, ale jiná. "Odejdi prosím, Leo. Ta dívka, kterou si miloval je již pryč. Zemřela. Teď jdi, prosím. Chci, abys žil, jestli se to Suleyman dozví, zabije nás oba a mé děti…. Miluji ho velice. Trpěla jsem. Myslela jsem si, že si umřel. Nejsem už ta, kterou si miloval…. Prosím."
Řekla mu to se slzami v očích. Věděl, že vzpomínku na něho má uchovanou navždy. Jak by jí mohl opustit, když teď jí konečně našel? Dala své srdce Sultánovi, dala mu děti. Dala mu lásku, která byla nepřekonatelná. Lea to zranilo. Srdce jeho lomilo. Psával si s ní, ale někdo to prozradil. Mísa s jedem stála před oběma. Slzy jeho lásky Alexandry ho ničily. Chtěl, aby dál žila ve štěstí. Nechal jí jít. Vždy poslouchala hlas svého srdce, vždy byla silná. On se obětoval. Chtěl, aby nadále žila za něho. Vzal jedem polité jídlo. Polykal ho, až dostal záchvat, krev jeho tekla z úst. V jejich očích byl strach. Poslední živá vzpomínka na její starý život umírala. Plakala nad jeho ztrátou. Chtěla pro něj život. Neodešel. Byl však stále s ní. Byl s ní a bude navždy. Jeho tělo hodili do řeky.
Teď se, po letech, znovu objevil, ten vánek, ten teplý, něžný vánek plný bezpečí. Neviděla jeho, on ale viděl ji. Hurrem tekly slzy po tváři, cítí přítomnost své dávné lásky. Duch Lea k ní přistoupil blíž. Pohladí jí po tváři. Hurrem cítí ten slabý vánek, jeho dotek. "Žila si, žiješ a žij za nás oba, má lásko." U srdce jí píchlo. Leovi rty se k jejím přibližovaly. Mlha ho obklopila a s jasným světlem mlhavým se jeho duch rozplynul.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama