Gülnihal Kalfa

11. listopadu 2014 v 12:49 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Byla jsem Maria, přítelkyně, věrnou a oddanou služebnou. Udělala však ze mě zrádkyni. Nebylo mi veselo. Cítila jsem zradu ze své strany, doufala jsem, že to přebolí, do starých kolejí se vrátí, že je vše zažehnáno. Stala jsem se muslimkou. Víra v Alláha mě posílila stejně jako víra v Boha. Poznala jsem utrpení, kdy přítel se stal nepřítelem, ale já pořád doufala v naše přátelství. Vždyť je to nedorozumění, nechtěla jsem ublížit. Byla jsem jenom prostředník, hračka, kterou využili. Tolik jsem byla hrdá na Alexandru, že je favoritkou a láskou Sultána. Byla jsem šťastná za ní, jak se jí daří.

Alexandra už dávno, ale není. Hurrem je zde, ovládne tuto zem. Je jiná než dívka, kterou jsem znala. Zemřela v ní spolu s jejím starým jménem. Viděla mě jako konkurenci, když muslimkou jsem se stala, do lože Sultána se dostala. Což jsem mohla za nepříjemnou situaci? Ale pořád jsem byla přítelkyně, bila se za ní. Vždy jí budu tak ctít, jako přítelkyni. Já však ve vyhnanství s ní byla, aby věděla, že není sama. Rána, kterou mám, se zahojila, kdy někdo dýku do mě vrazil. Kdy jsem nemohla popadnout dech, málem zemřela jsem. Teď jsem se svým mužem. Poslali mě pryč, ať nestane se mi ta událost víc. Harém je místo bolestí, slzavého údolí a neustálého boje. Místo, kde křišťálové srdce se ničí. Nyní jsem tady, kolíbám svého synka. V hlavě se mi vybaví vzpomínka, kdy vstoupily jsme, my dvě, s Alexandrou do harému, zažily spolu pády a bolesti a pocity štěstí, které Alexandru, později Hurem, provázely. Přála jsem jí to velice. Zažila jsem její krutost, zažila její smích. Nyní už to dávno není čas, plyne rychleji, než můžeme si myslet. Teď jsem manželkou hodného muže, matkou maličkého synka. Zpívám mu ukolíbavku. Jsem šťastná, mám pocit, že mám křídla, že nejsem sama.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama