Fatma Hatun

24. listopadu 2014 v 15:16 | Alžběta T. |  Velkolepé století
"Omotávám smyčku. Pláču, jsem zničená, nic mě netěší, ani život sám, který darem by měl být. Jsem ta, která chtěla dosáhnout vrcholu za každou cenu. Bojovala intrikami, záští. Upsala ďáblu. Dýchala jsem vzduch stejný jako všichni ostatní. Byla jsem otrokyně, služebná v paláci Topkapi. Jedna z lidí, co zažila život krutý. Přišla jsem jako vyděšená dívka. Poznala jsem nový svět. Když jsem viděla úspěch Hurrem Sultán a Mahidevran Sultán mé ambice rostly. Chtěla jsem být jako ony. Ale nejvíc jako Hurrem. Z duše jsem jí nenáviděla, protože žila můj sen, který jsem si vysnila. Odhadla jsem dobře, že krutý život tu je. Přestala jsem plakat, utřela slzy smutku po mé vlasti a začala od nuly. Otrokyně jsem byla, musím postoupit výš a třeba dopadnu jako jedna z mála. Jako Valide Sultán.
Postavila jsem se na stranu ženy, která byla matkou muže, do kterého jsem se zamilovala, na stranu ženy, která mi připadala ke mně nejvíc podobná, na stranu ženy, abych postoupila výš. Abych se těšila přízně Valide Sultán. Hádky, vztek, křik. Fidan Hatun trhala se na kousky, bránila se a dýchala pro Hurrem Sultán. Já jsem byla věrná, ale musela jsem něco udělat. Valide Sultán mi dala svolení k činu, který zostudí Hurrem Sultán. Sultánku, která neměla u mě respekt. Popálila jsem jí obličej. Ten její křik a volání o pomoc.. vychutnávala jsem si ho, byla jsem plná vzteku, vysmívala jsem se jí do obličeje, které stopy nesl. Měla mě čekat smrt, ale nestalo se. Byla jsem šťastná. Toužila jsem poznat sílu moci, toužila jsem poznat lásku. Tou mou byl Mustafa, cesta k němu byla trnitá, neustále mě odmítal. Jak soupeřit s mrtvou ženou. Na její jméno on nedokáže zapomenout a pro mě se stalo noční můrou… Efsun. Hurrem se mi pomstila! Stejnou měrou. Oko za oko, zub za zub. Po dlouhé době slzy upřímného neštěstí tekly proudem.
A Mustafa? Místo mě chtěl jiné, místo mě, chtěl dát šanci jiným. Ženám, aby mu dali možnost zapomenout na bolest, kterou z té těžké ztráty svého slunce nesl. Já jsem chtěla být ta, která porodí mu syna. Chtěla jsem být jeho andělem, ženou jeho života, jeho sultánka.
Byla jsem služebnou jeho matky, byla jsem Kalfou. Stáhla jsem ke dnu Fidan. Stáhla jsem jí na stranu, která pro mě znamenala dobro. Cítila jsem se sultánkou. Když se dívám na to s odstupem času byla jsem blázen. Nebyla jsem Sultánkou. Ale nakonec dosáhla jsem cíle. Strávila jsem noc s mým vysněným mužem. Nepochybovala jsem. Byla jsem jeho, bez kouskování těla i srdce. Ale dal šanci ještě jiné. To proradné Heleně, která okouzlila ho. Láska k ní ho posouvala. Já jenom já! Já jsem jeho láska! Já jsem ta práva! Díky němu dýchám. Díky němu letím do oblak. Díky němu dosáhnu cíle. Ale nakonec Helena dopadla na dno. Otěhotněla jsem, i když naše láska měla mnoho překážek v podobě jeho matky, která dala s chutí sobě vlastní mi facku. Trhla mě na kousky. Ale překonali jsme to. Narodil se mi syn. Děkovala jsem Alláhu za dar, který daroval nám. Poznala jsem štěstí, kdy matka drží v náručí své dítě, kousek sebe. Tak maličký klouček. Můj syn Suleyman. Má pýcha, kterou navždy budu v sobě hřát.
Jestli osud píše Alláh, proklínám ho. Za to, že štěstí mi taky vzal, seslal na něho nemoc, kterou nepřekonal. Slzy bolesti, utrpení, nad jeho nemocí, v doufání že bude žít, že dospěje k uzdravení. Osud někdy zamává s našimi osudy, sám naše plány mění. Staví nám překážky, lidi, kteří nás podporují, dávají nám smysl života a ty, kteří jsou našimi tresty, mají nám dát poučení, mají nám zničit život. Do teď myslím, že je to Hurrem, kdo způsobil bolest, protože jsem způsobila jí. Teď na to vše doplácím. Smrt syna byla těžká. Bolest jakoby někdo dýku do srdce mi vrazil a vysmíval se mi. Ne, byla daleko horší. Mustafa mě nikdy nemiloval. Byl a je věrný své Efsun , i přesto, že vedle něho leží jiná. Teď jsem ta druhá. Další favoritka čeká jeho dítě. Bolest v srdci. Plíce, jakoby je někdo stahoval. Ne, už nemůžu!!
Teď se zabiji. Nemám nic, cíle nedosáhnu. Promítá se mi život. Dusím se, ale jsem odhodlaná udělat to dokonce. Jako vše ostatní. Cíle však jsem nedosáhla. Místo toho jsem o všechno přišla. O svou pravou tvář."
Duch Fatmy odchází za světlem. Její poslední slova zní. "Dej ať mi Alláh odpustí. Byla jsem jako ostatní. Toužila jsem po moci. Místo toho zpackala jsem co se dalo. Místo toho ztratila jsem všechno. Ale stálo to za to, to co jsem udělala. Kdybych nebyla taková nepřežila bych. Byla bych obyčejná. Byla jsem sladký sen, ale i noční můra. Byla jsem den, ale i noc. Byla jsem světlo, ale i tma. Ale nikdy ničeho z toho, co jsem udělala nebudu litovat."

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama