Armin

8. listopadu 2014 v 22:02 | Alžběta T. |  Velkolepé století
V posteli leží dívka. Nádherná, ale přesto silně nemocná. Nakažená morem umírá. Horečky jí sužují. Kůže se čím dál víc nabobtnává. Bolest je to příšerná, ale je i tak šťastná. Vidí svého muže, Bali Beye. Rytíře, který žil pro ni, který stál při ní. Vroucně ho miluje. Měla pocit, že osud mu jí dal do cesty, protože věděl že se blíží den její smrti. Díky němu její poslední momenty života tak nádherně prožívá. Žije i díky nádherným vzpomínkám. Najednou dostává záchvat, dusí se. Snaží se, aby ho nevzbudila. Ví, že odchází. Podívá se na něho, ještě jednou a vydechne naposledy. Její duše vystoupí z jejího těla. Usmívá se na své slunce Bali Beye a pohladí ho po tváři. Usmívá se na vzpomínky, které se jí promítají.
Armin, žena, kterou Bali Bey poznal díky náhodě. V nouzi jí pomohl. Byl učarovaný její krásou. Dlouhé černé vlasy, plné rty volající o polibek, hebká pleť, kterou by chtěl hladit. Venuše mu dala znamení a Amorův šíp zasáhl jeho srdce. Tomu se říká láska na první pohled. Armin ho odmítala, ale nevzdával to. Dal jí dary, byl k ní laskavý, jeho oči zářily. Lezl stromem k jejímu oknu, aby viděl její krásu, svou lásku. Otec byl proti. Byli židi a on muslim. Náboženství a otec, byly překážky. Získával si jí tím, jak chtěl získat její důvěru zpátky. Jak chtěl získat jejího otce a přitom netlačil. Ona ho odmítala, až nakonec podlehla síle lásky. Kouzelná moc je přitáhla k sobě. Oni dva věděli, že to tak má být. Rty se k sobě přiblížily. Hvězdy zářily, jako by jim tleskaly. Stromy dýchali. Jejich svět zářil barvami. Musela, ale odejít od něho. Doufala, že snad se opět setkají. Slzy a smutek setkali se. Jaká bolest v srdci stoupala. Jak těžce dýchala. Srdce svírala ledová ruka, ale osud to tak chtěl. Znovu setkali se, ale byla nemocná. Nakažená tím odporným morem. Kdyby neodešla měla by již s ním syna, o kterém se jí zdálo. Ale nebylo jim to štěstí přáno. I přesto vzal si jí za ženu. I přesto všechno miloval jí. A ona to poznala. "Ty jsi byl má spása." Bali Bey trpí. Armin měla oči plné slz, ale ne ze smutku. Byly to slzy štěstí, že má jeho. "Lásko, neplač. Budu stále s tebou. Budu tvým andělem. Budu deštěm, který stéká po tváři. Budu slunce, které bude tě provázet dnem. Budu měsícem, který ti bude svítit na cestu, kdy budeš obklopen noční tmou. Budu tvůj štít v boji. Jak já tě miluji." Bali Bey se rozplakal. Byl šťastný, ale i nešťastný.
Duch Armin byl přítomný i tehdy, kdy Bali Bey se vzbudil, šel rovnou k ní, a když poznal že mrtva je. Rozplakal se upřímně a řval z plných plic. Bil se za to co už nevzkřísí. "Armiiiin!!!" Duch Armin se na to nemohl dívat. Brečel a přistoupil ke své lásce. Pohladil ho po tváři. A Bali Bey to cítil. Jejich lásku nikdo nezničí, ani smrt. Jakoby věděl, že je pořád s ním. Žádnou jinou už nemiloval tak jak ji.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama