Listopad 2014

Fatma Hatun

24. listopadu 2014 v 15:16 | Alžběta T. |  Velkolepé století
"Omotávám smyčku. Pláču, jsem zničená, nic mě netěší, ani život sám, který darem by měl být. Jsem ta, která chtěla dosáhnout vrcholu za každou cenu. Bojovala intrikami, záští. Upsala ďáblu. Dýchala jsem vzduch stejný jako všichni ostatní. Byla jsem otrokyně, služebná v paláci Topkapi. Jedna z lidí, co zažila život krutý. Přišla jsem jako vyděšená dívka. Poznala jsem nový svět. Když jsem viděla úspěch Hurrem Sultán a Mahidevran Sultán mé ambice rostly. Chtěla jsem být jako ony. Ale nejvíc jako Hurrem. Z duše jsem jí nenáviděla, protože žila můj sen, který jsem si vysnila. Odhadla jsem dobře, že krutý život tu je. Přestala jsem plakat, utřela slzy smutku po mé vlasti a začala od nuly. Otrokyně jsem byla, musím postoupit výš a třeba dopadnu jako jedna z mála. Jako Valide Sultán.
Postavila jsem se na stranu ženy, která byla matkou muže, do kterého jsem se zamilovala, na stranu ženy, která mi připadala ke mně nejvíc podobná, na stranu ženy, abych postoupila výš. Abych se těšila přízně Valide Sultán. Hádky, vztek, křik. Fidan Hatun trhala se na kousky, bránila se a dýchala pro Hurrem Sultán. Já jsem byla věrná, ale musela jsem něco udělat. Valide Sultán mi dala svolení k činu, který zostudí Hurrem Sultán. Sultánku, která neměla u mě respekt. Popálila jsem jí obličej. Ten její křik a volání o pomoc.. vychutnávala jsem si ho, byla jsem plná vzteku, vysmívala jsem se jí do obličeje, které stopy nesl. Měla mě čekat smrt, ale nestalo se. Byla jsem šťastná. Toužila jsem poznat sílu moci, toužila jsem poznat lásku. Tou mou byl Mustafa, cesta k němu byla trnitá, neustále mě odmítal. Jak soupeřit s mrtvou ženou. Na její jméno on nedokáže zapomenout a pro mě se stalo noční můrou… Efsun. Hurrem se mi pomstila! Stejnou měrou. Oko za oko, zub za zub. Po dlouhé době slzy upřímného neštěstí tekly proudem.
A Mustafa? Místo mě chtěl jiné, místo mě, chtěl dát šanci jiným. Ženám, aby mu dali možnost zapomenout na bolest, kterou z té těžké ztráty svého slunce nesl. Já jsem chtěla být ta, která porodí mu syna. Chtěla jsem být jeho andělem, ženou jeho života, jeho sultánka.
Byla jsem služebnou jeho matky, byla jsem Kalfou. Stáhla jsem ke dnu Fidan. Stáhla jsem jí na stranu, která pro mě znamenala dobro. Cítila jsem se sultánkou. Když se dívám na to s odstupem času byla jsem blázen. Nebyla jsem Sultánkou. Ale nakonec dosáhla jsem cíle. Strávila jsem noc s mým vysněným mužem. Nepochybovala jsem. Byla jsem jeho, bez kouskování těla i srdce. Ale dal šanci ještě jiné. To proradné Heleně, která okouzlila ho. Láska k ní ho posouvala. Já jenom já! Já jsem jeho láska! Já jsem ta práva! Díky němu dýchám. Díky němu letím do oblak. Díky němu dosáhnu cíle. Ale nakonec Helena dopadla na dno. Otěhotněla jsem, i když naše láska měla mnoho překážek v podobě jeho matky, která dala s chutí sobě vlastní mi facku. Trhla mě na kousky. Ale překonali jsme to. Narodil se mi syn. Děkovala jsem Alláhu za dar, který daroval nám. Poznala jsem štěstí, kdy matka drží v náručí své dítě, kousek sebe. Tak maličký klouček. Můj syn Suleyman. Má pýcha, kterou navždy budu v sobě hřát.
Jestli osud píše Alláh, proklínám ho. Za to, že štěstí mi taky vzal, seslal na něho nemoc, kterou nepřekonal. Slzy bolesti, utrpení, nad jeho nemocí, v doufání že bude žít, že dospěje k uzdravení. Osud někdy zamává s našimi osudy, sám naše plány mění. Staví nám překážky, lidi, kteří nás podporují, dávají nám smysl života a ty, kteří jsou našimi tresty, mají nám dát poučení, mají nám zničit život. Do teď myslím, že je to Hurrem, kdo způsobil bolest, protože jsem způsobila jí. Teď na to vše doplácím. Smrt syna byla těžká. Bolest jakoby někdo dýku do srdce mi vrazil a vysmíval se mi. Ne, byla daleko horší. Mustafa mě nikdy nemiloval. Byl a je věrný své Efsun , i přesto, že vedle něho leží jiná. Teď jsem ta druhá. Další favoritka čeká jeho dítě. Bolest v srdci. Plíce, jakoby je někdo stahoval. Ne, už nemůžu!!
Teď se zabiji. Nemám nic, cíle nedosáhnu. Promítá se mi život. Dusím se, ale jsem odhodlaná udělat to dokonce. Jako vše ostatní. Cíle však jsem nedosáhla. Místo toho jsem o všechno přišla. O svou pravou tvář."
Duch Fatmy odchází za světlem. Její poslední slova zní. "Dej ať mi Alláh odpustí. Byla jsem jako ostatní. Toužila jsem po moci. Místo toho zpackala jsem co se dalo. Místo toho ztratila jsem všechno. Ale stálo to za to, to co jsem udělala. Kdybych nebyla taková nepřežila bych. Byla bych obyčejná. Byla jsem sladký sen, ale i noční můra. Byla jsem den, ale i noc. Byla jsem světlo, ale i tma. Ale nikdy ničeho z toho, co jsem udělala nebudu litovat."

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století


Narození a smrt

17. listopadu 2014 v 0:08 | Alžběta T.
Opět text, nebo scéna, kterou budete číst není ze seriálu. Je to jen hrstička z mé fantazie jak by se mi to líbilo.

Mahidevran Sultán sedí u postele vedle svého synka. Ví, že je nemoc nakažlivá. Už poslala pryč Mustafu a Raziyi, své další děti, aby se nenakazili. Nehleděla na to, že taky může umřít. Byla se synkem, to bylo pro ní důležitější. Doktoři nepomohli. Mahidevran je plná vzteku. Valide Sultán nic netuší. Nepomohla jí. Zastavila jí, kdy chtěla zabít Alexandru nyní Hurrem, která je těhotná. Čeká dítě Suleymana. Doufá, že porodí syna. Mahidevran cítí, že Sultánovu lásku ztrácí. Nese to těžce, obzvlášť, když se jí vysmívá další konkurentka Gulfem, i když sama je naplněna bolestí nad ztrátou syna. Její syn jí zemřel před nějakým časem. Nechala ho nakazit sama Mahidevran. Zabila ho. Uštědřila Gulfem tvrdou lekci a teď na to sama doplácí. Prožívá ty samé muka. S rozdílem, že je na to sama. Rozhodnutí sama takové učinila. Vidí svého šestiletého synka umírat. Mahmud. Je tolik podobný svému otci. Je její duše, její štěstí. Tak jako Mustafa a Raziye. Tolik silná žena Mahidevran, která již coby otrokyně v harému zažila tolik bolesti se trápí. Je sultánka, ale k čemu jí to je, když láska Suleymana odplula do jiných toků, když se musí dělit o lásku., kdy musí bojovat o alespoň kousek přízně Sultána, kterého nadevše miluje. Ach Alláhu, teď je s ní. A já tu uspávám synka. Bojím se tolik, že už se neprobudí. Nedokáže zadržet slzy zoufalství. Mahmud otevře oči. Je slabý. Nemoc ho užírá. Je bez života. Oči jsou prázdné, kdysi byly plné radosti. Chybí mu tatínek, který tu není. Již je s ženou, kterou miluje víc než jeho matku. Tatínek neví o nemoci, která syna sužuje zajímá se pouze o Hurrem a dítě, které otrokyně nosí pod srdcem.
Hurrem se Suleymanem v komnatě se na sebe láskyplně dívají. Jejich láska nezná hranic. Pak bolest Hurrem lomí. Začíná rození. Syn přichází. Kontrakce Hurrem už měla, jen chtěla být se sultánem, se svojí láskou. Dlouho to skryla teď přišla bolest, kterou nedokázala zdolat. Sultán drží svou Hurrem, která se sklání bolestí a volá o pomoc.
Mezitím Mahidevran svého synka drží za jeho dětskou ruku. Bolest v srdci jí ničí. Vzpomíná na Mahmuda, kdy se narodil, kdy ho poprvé vzala do náručí. Své čtvrté dítě. Slzy jí kapou do polštáře, hned vedle synka. "Mahmude, slunce mé nejdražší, všechno bude v pořádku. Ty se uzdravíš."
Hurrem rodí, Suleyman čeká na chodbě, slyší křik své ženy. Ženy svého srdce, tolik by si přál být v tu chvíli u ní. Držet za ruku a konejšit.
Mezitím v komnatě Mahidevran Mahmud najednou dostává záchvat. Mahidevran Sultán se zalekne. Začíná zuřivě volat o pomoc. Služebná přijde. "Zavolejte doktora, rychle!!!" Mahidevran vezme svého synka do náručí. "Máma, je u tebe synku. Hned to bude. Přijde někdo na pomoc." Mahidevran zoufale pláče. Trhá jí to srdce.
Hurrem tlačí jak může. Už brzy bude po všem. Ta bolest je strašná, ale za chvíli bude držet svůj poklad. Bolest cítí i Mahmud, ale ne zrození. Nýbrž umírání. Mahidevran je zoufalá. "Mahmude,…. Tak kde je doktor sakra!!!" Mahmud má otevřené oči a usmívá se. Což Mahidevran zaskočí. "Mahmude?... Synku?... Prosím, řekni něco…. Mahmude!!!!!!" Doktor přišel, ale bylo pozdě. Šehzade, syn Mahidevran Mahmud je mrtev. A zoufalá Mahidevran sedí na posteli v náručí má synka, kterého už nikdo nevzkřísí.
V komnatě sultána je však plno radosti. Narodil se zdravý Šehzade. Jako první kdo ho z dynastie vezme do náručí, po rituálech Osmanské říše je sám Sultán Suleyman. Je šťasten, spolu s Hurrem. Úsměvy jim tančí na rtech.
Mahidevran je plná vzteku na doktorku, které s chutí vrazí facku. Poté co láskyplně položila mrtvého synka. "Přišla si pozdě!!!" Mahidevran se otočí ke svému synkovi, neulevilo se jí. A s pláčem a křikem se složí k zemi. "Příliš pozdě." Pravila potichu. Ztráta syna. Znovu tohle prožívala. Dýchala těžce. Už nebude to co dříve.
Valide Sultán celá šťastná z radostné zprávy o narození dalšího vnuka jde pro Mahidevran. Celou dobu byla divná, nebyla ve své kůži. Jako by se bála. Valide měla pocit jakoby něco jí snacha tajila. Nechtěla v harému konflikty. Mahidevran několikrát chtěla zasáhnout nepatřičně. Chápala jí, ale Sultánka se má chovat vznešeně. Brát věci tak jak přijdou. Chtěla zabít. Zabránila Valide nejhoršímu. Mahidevran nevěděla, že Sultán ještě chová k ní úctu. A to podle Valide je lepší, než kdyby jí ztratila definitivně. I když Hurrem postupem času začala rovněž nenávidět. Její arogance jí lezla krkem. Nyní porodila Šehzadeho. Potomka dynastie. Nyní musí přivítat přírůstek. Poslední rituál říše.
Valide sultán slyší pláč Mahidevran. Po otevření dveří….Vidí jí na zemi plakat. Již je sama. Spolu se svým mrtvým dítětem. Doktorka již odešla, nechtěla jí Mahidevran už vidět a ani slyšet dýchat. Sultánka se podívá na postel. Vidí malého Mahmuda, který nehýbá se. Čas se zastavil, nastalo ticho. Jakoby ticho před bouří. Valide byla předtím plná radosti, je v šoku. Radost vystřídal smutek. S pláčem jde k Mahidevran. Obejme jí. "Proč si to neřekla?!" Valide je silná žena, jako žádná jiná. Postaví Mahidevran, značně zhubla, je bledá, kruhy pod očima, slzy v očích. Jako by byla stín osobnosti, která tu byla. Dívá se na svého synka spolu s Valide. Mahidevran mlčí. Služebná přichází. Je zděšena, když vidí malého kloučka nehybně ležet. "Přikryjte ho prosím, musíme jít. Mahidevran. Hurrem se narodil syn." Promluví potichu Valide. Mahidevran se na ní podívá. Vidí Validiny oči zalité slzami nad ztrátou vnuka. Beze slova se připraví a odchází s Valide, která ještě naposled pohladí vnuka. Slzy tekly proudem. Radostnou zprávu vystřídala ta nejhorší. Mahidevran se svým synem se rozloučí později, i když je to kruté. Tradice musí se splnit teď hned.
Po chvíli Suleyman drží v náručí svého dalšího synka. Hurrem se vítězně usmívá na Mahidevran. Ale Hurrem poznává, že něco není v pořádku. Valide se rovněž tváří nemile. Hurrem neví o té události, co stala se. Gulfem pátrá rovněž pohledem na Mahidevran. Jde vidět, že něco jí zlomilo, že nedokáže to skrýt ani chvilku.
Jen Suleyman se na ženy nepodívá. Žije chvílí radostnou. Narozením svého synka. Dostal jméno Mehmet. Nyní dává ho do náruče Hurrem, která usmívá se, je naplněna štěstím. Mahidevran se podívá poprvé na dítě. Dosud byla mimo. Myšlenky a duši měla někde jinde. A teď jde směrem k Hurrem, její výraz se změní. Suleyman a všichni jsou překvapeni. "Můžu si ho vzít do rukou?" zeptá se Mahidevran. Hurrem se podívá na Suleymana, který pohledem dává souhlas. Není to Hurrem po chuti, ale podá své dítě do náruče sokyni. Mahidevran nemůže spustit kloučka z očí. Něžně ho kolíbá. Vzpomíná na svého již zesnulého synka Mahmuda. Valide pláče. Suleyman si jí všimne. Tázavě na matku se dívá. Valide naznačí, aby šel za ní. Musí mu říct tu krutou zprávu. Mahidevran pořád dívá se upřeně na Mehmeta. Není podobný své matce. Připomíná jí jejího synka. Malinko se usměje. Věřila nyní v to, že Mahmud nezemřel. Nyní žije v Mehmetovi. Od teď ho bude chránit.

Poslední sbohem Haseki Hürrem Sultán

17. listopadu 2014 v 0:05 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Text, nebo scéna, kterou budete číst není ze seriálu, ale je to hrstička z mé fantazie jak by se mi to líbilo.

Zdroj videa: youtube.com


Haseki Hurrem Sultán leží v posteli. Spí. Je slabá. Je nemocná. Ví, že bude konec, ale kdy? Najednou ze spánku se probudí. Její láska, již prošedivělý, Sultán Suleyman leží vedle ní, i když usnul drží jí za ruku. Tolik nádherných chvil spolu prožili. Ale teď silná osobnost Hurrem Sultán slábne, čím dál víc. Její zelené oči, odchází z nich život. Přichází ostrá bolest. To její srdce jí přestalo bít. Je konec jejího života. Její duše z jejího těla odchází. Její duše vypadá jako v době, kdy poznala Suleymana, kdy přišla do harému co by otrokyně, prostá konkubína, která postupem času vládla nenáviděnému místu. Dostala se na vrchol. Jakoby její osud již dávno byl předem daný, naplnila ho. Vstane a obchází postel, ve které leží již starší, mrtvá Hurrem a Suleyman, její duch jde k němu, láskyplně se něj dívá. Vzpomínky na dobu jejich lásky, radosti, plnou úsměvů, porozumění. Ty nádherné vzpomínky jí dělají smutnou. Nechce ho opustit, tolik by si přála ještě chvíli žít. Pohladí svého muže. A odchází. Prochází se po paláci Topkapi. Vidí se jak poprvé vstoupila do harému. Zničili jí její život. Tataři zabili její rodinu. Byla prostá otrokyně, která slibovala pomstu. Byla nemilovaná nikým. Řvala trhala se na kousky. Bila se za to, co již nezmění. Místo toho našla lásku. Rychle také pochopila, že tady musí mít ostré lokty. Dostala se do lože Sultána. Byla jeho sluncem, jeho štěstí, byla matka jeho dětí. Byla Valide sultán. Zažila pocit štěstí. lásku, bolest. Mnoho emocí, které jí posilovaly i ničily. Duch smutní, že již odchází. Dívá se na Selima, svého syna, jak spí vedle Nurbanu. Dívá se na druhý svůj poklad, Bayezida, spí vedle Defne. Všichni ví, že bude konec, ale netuší, že již nastal.
Mahidevran Sultán v Burse se probudí s výkřikem. A najednou vidí postavu, která se k ní blíží. Alláhu, to je Hurrem. Vypadá přesně jako kdysi. Jako v době, kdy jí poznala. Mladá, krásná, v bílých šatech. Mahidevran rychle vstane z postele. Hurrem se jí pokloní s úsměvem na tváři a výrazem, který doposud u ní neznala. Rychle Mahidevran pochopí, že je to duch její sokyně, který přišel dát poslední sbohem. Proč proboha mě? Myslí si Mahidevran. Fidan Hatun, služebná Mahidevran rychle přiběhne. Její paní je mimo. Nepostřehne, že je zde. Sultánka se dívá na Hurrem, kterou vidí pouze ona. "Sultánko, děje se něco? Slyšela jsem ten hrozný křik." Venku začala bouřka. Mahidevran se obrátí k Fidan, něco chtěla říct, a když obrátila se zpět k Hurrem. Duch byl pryč. Mahidevran Sultán rychle vzala šátek, teď začalo nekontrolovatelně pršet. Jakoby nebe plakalo, blesk udeřil na strom, ozvalo se hřmění. Mahidevran však nevnímala, byla duchem nepřítomná. Mahidevran doprovázená nechápavou Fidan jde na dvorek. Uprostřed poklekne a začne se modlit.
Slzy měla v očích, přes déšť Fidan to nemohla spatřit. I přestože jí zlomila, i přestože jí udělala tolik hrozných činů, i přestože se nenáviděly. Modlila se za její duši. I přesto cítila smutek. Po modlitbě se Mahidevran obrátila k Fidan Hatun. "Musíme jet do paláce Topkapi."

Sultán Selim II.

17. listopadu 2014 v 0:00 | Alžběta T. |  Velkolepé století

Píše se rok 1574. Sultán Selim II sedí na trůně. Je mu již padesát let. V myšlenkách se vrací do minulosti, která mu vykouzlí úsměv. Do dětství.
"Šehzade nyní sultán. Jsem Selim, dítě Haseki Hurrem Sultán a Suleymana. Velkolepého sultána Osmanské říše. Narodil jsem se v době, kdy má teta se vdávala. Přišel jsem na svět v den, kdy rodina byla šťastná, nebo alespoň měla být. Už v útlém věku
jsem poznal nebezpečí, když jste dítětem nenáviděné ženy. Když mou chůvu Gulnihal ubodali, mnozí mi to vyprávěli. Stěží jsem popadl dech, tolik nenávisti bylo kolem mě. Měl jsem sourozence, kterých jsem si vážil. Jako malý klouček žijící v dětské fantazii. Nikdy by mě nenapadly, ani ve snu, ty události co se staly. Byl jsem milovaný matkou, otcem, babičkou, sourozenci. Byl jsem šťastné dítě. Byl, jsem a budu členem dynastie. Všichni jako sourozenci jsme v té době stáli při sobě. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Modlili jsme se za uzdravení našeho nejzranitelnějšího a nejmladšího bratříčka Cihangira. Jeho stav nám rval srdce i odloučení od naší matky. To shledání pak bylo nádherné. Rodina, která je základ, rodina, která drží." Slza starému Selimovi ukápne na zem, při té vzpomínce. Opět se vrací časem. Jak rostl a měnil se v muže. Poznával rozkoše, ale i emoce, jako zklamání, tvrdou realitu, která ho děsí. Začal pít. Užívat. Každá smrt, jako například bratra, tety, strejdy. Nikdo nevěděl, že to prožíval jako nikdo jiný. Skryl se za maskou, nemohl to nikdo vědět. Vybudoval si pevnou slupku, která se stala jeho poznávacím znamením. Jeho společník byla bohužel flaška. Pití mu umožnilo zapomenout na chvíle, které by vytrhl z paměti, kdyby to uměl. Dívky, které prošly jeho ložem, měly za úkol, aby zapomněl, rozptýlil se. Aby nemyslel na smrt, na strach. A pak poskočili léta, ze Selima je Šehzade dospělý. Má se stát následníkem. Nikomu to zrovna není po chuti. I pro Selima to tuze bylo překvapení. Nečekal takové rozhodnutí. Ale respektoval to. Pak objevil něco, čemu se říká láska. Láska k princezně světla. K sultánce jeho srdce… Nurbanu… nádherná černovláska, která to nevzdala a dostala se pod jeho slupku. Poznala, jak se cítí. Milovala jako nikdo jiný. Dýchala pro něho. I když byly chvíle, kdy to nebylo poznat. Ctil jí, ale nedokázal přestat. Jen na chvíli, když držel v náručí děti. Děti, které byly jeho poklady. Spory s bratrem byli těžká zkouška, stále se stupňovali. "Odpusť, bratře, jestli můžeš."Odešel od něho, odešel, aby nespatřil bratra umírat a jeho syny, protože jakoby viděl v nich své děti, aby neřekl, ať to zastaví. Slyšel jeho křik, poslední věty. Byly plné bolesti a smutku. "Nechtěl jsem to. Proč??!!! Chci zpátky časy, kdy bratři všichni do jednoho žili."
Selim dostal se na trůn po smrti svého otce. Ale nebyl dobrým panovníkem. Neuměl převzít otěže do svých rukou, nezvládl to. Pořád sedí na trůně. Pořád přemýšlí o životě. Cestuje časem. Jak život plyne. Jak blíží se konec životní cesty, člověk si uvědomí, kolik chyb natropil. A někdy se diví, jak mohl v klidu spát. Díky strachu, díky pomstě, díky trůně. Je otcem, vládcem, manželem. Vlastně má co si přál. Není jako jeho otec, je originál, ale přece jenom Selim nese bolest, která ne a ne přestat. Pořád se utápí v alkoholu, ale zjišťuje, že ho táhá ještě víc ke dnu.
Selim zemřel. Po zranění, které se si o chvíli později způsobil. Je to konec vladaře, nastupuje další, jeho syn Murad. Murad III. Duch Selima se dívá na korunovaci je pyšný."Snad synku budeš lepší, než já jsem byl. Odcházím ke své rodině, která mi tolik chybí."

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století


Şehzade Bayezid

16. listopadu 2014 v 23:55 | Alžběta T. |  Velkolepé století
"Jsem v komnatě Sultána Selima II., svého bratra, jsem již osm let po smrti. Dívám se, jak vesele pije, jak můj bratr vládne. Mě to však jako vláda nepřijde. Skláním se nad ním, nad svým bratrem. Selim najednou ztuhne. Jakoby cítil mou přítomnost. Kroutím nad svým bratrem hlavou. Najednou čas jakoby posunul se dopředu, do doby, kdy jsem se narodil. Má matka Haseki Hurrem Sultán rodí, v paláci Edirne. Spatřím světlo světa: "Sultánko, je to syn." Matka se usmívá. Je šťastná. Sultán Suleyman, můj otec, do náručí mě něžně vezme a dá mi jméno, Bayezid. Usmívám se, když tuhle chvíli vidím. Čas rychle plynul, slyším svůj hlasitý dětský smích, jak vyslovím první slovo, vidím své první kroky, jak sílím a rostu. Jak postupuji ve svém životě. Jsem Šehzade, součástí Osmanské dynastie. Dívám se na nemocného bratra Cihangira, jak úzko i mě bylo. Matka ho kolíbá a zpívá mu ukolíbavku, jak miloval jsem její hlas, co rozezněl se po komnatě a sladce nás uspával. A najednou doba jakoby přeskočila, měl jsem svůj sancak, měl jsem svůj prostor, ale pod taktovkou vládce, svého otce. Jak překvapený jsem byl, když následník trůnu, stát se měl Selim. Můj bratr co měl zábavu jako svůj život, tanec, zpěv, ženy, co přinášely mu rozkoš. Proč nemohl být Mustafa tím vyvoleným? Ne, nezáviděl jsem, věděl jsem, jak špatně to dopadne. Možná jsem byl výbušný, možná jsem dělal chyby, dokonalý jsem však nebyl. Mohlo se zdát, že chci se vyrovnat svému otci. Možná jsem byl mu podobný. Mé lásky. Rana. Poznal jsem díky ní lásku. Dala mi syny, poklady, kteří bohužel se mnou spadli do propasti. Vzali mi jí. Pak jednu dívku, Huricihan, stíhal nás trest, srdci, ale nemůžu poručit, že bije pro ni. Dala mi to nejcennější, své srdce. Bohužel ta bestie, opět vzala mi jí. Rána co zlomila mou duši. Bez života byla. Umírala mi před očima. Krutá bolest, a doufání, že se uzdraví, dostane se z toho, že bude pořád se mnou. Najednou zemřela, a s ní i polovina mé duše. Zemřely mi koneckonců čtyři ženy mého života. Má Rana, Huricihan, má matka, Defne…Byla to jedna rána za druhou. Smrt ukončila život i mých čtyř bratrů. Smrt je součást našich životů, je to koloběh života. Nesmíme se jí bát, i když lomí srdce. Přináší bolest. Po dobu, kdy jsem mrtev, k tomuhle názoru jsem dospěl. Vzpomínám s láskou i na jednu další osudovou ženu. Na Defne, dala mi Mehmeta. Dala mi chuť do života, dala mi tolik, už tím, že dýchala, byla mým štěstím, i když mě měla zabít. Láska jí však ovládla. Láska je mocná čarodějka a probudí se i ve chvíli, kdy to nečekáš. Pak ta strašná chvíle, kdy viděl jsem syny umírat, kdy křičel jsem a prosil. A za co? Za to, že jsem bojoval o to, aby říše kvetla. Za to, že jsem věděl, že Mustafa neměl být po smrti? Za to, že spravedlnost tady nebyla? Možná jsem zradil, ale v té chvíli jsem věděl, že je to správně. Dočkal jsem se odpuštění otce, ale život, a události co byly, už to nevrátí. Ta bolest, kdy škrtili mé syny, kteří za to nemohli. Nakonec jsem s nimi plul po širokém moři. Byli jsme šťastní, ale něčí křik mě vrátil. Defne a Mehmet, bojovali. Musel jsem se na to dívat a nic neudělat? Za co mě trestáš, teď? Svůj díl, viny si ponechám navždy. Proč taky oni? Tolik jsem však obdivoval bojovnost své lásky. Bojovala za život našeho synka Mehmeta. Jako lvice, poznal jsem, že je silnější než si myslí, než jsem si myslel. Ale zoufalství bylo silnější, jed do úst dala sobě i synovi, plakal jsem, ale pochopil jí. Ale byl jsem šťastný, když viděl jsem jí přede mnou a svého syna. Byli jsme všichni spolu. Potom co jsme se objali. Pohlédli jsme na tu bestii. Nurbanu se strážnými stála jako sloup, byla v šoku, ale cítil jsem z ní i radost.

A teď se dívám na Selima, na svého bratra. Jak pije a pije. Vůbec nerozhoduje. Je slaboch. Jeho výčitky mě, ale pořád volají. Ne, Selime, nechám tě být. Ne nepomůžu ti. Jsem mrtvý, ty žiješ. Jen dohraj hru, kterou prohraješ. Jen žij svůj život, který míří do pekel. Odpuštění nejsem hoden, nejsem ten, kdo potrestá tě. Žij jak je libo, už za chvíli bude konec. Já už nežiji, jsem v duši mrtvých, jsem se svými blízkými." Najednou se mu vybaví vzpomínka. Kdy stáli všichni sourozenci při sobě, jak šťastné období to bylo. Už se to nevrátí zpět. Vše ničili, vše. Bayezid sáhne bratrovi na rameno. Opilý Selim strne. Dočista vystřízliví. Kdo, může tu být, když je tu sám? Najednou mu přijde, že je to Bayezid. Jsou to snad výčitky? Dívá se kolem: "Bayezide?! Bayezide!!!" křikne postarší Selim. Cítí bratrovu přítomnost. Bayezid však odchází, jde za ostatními. Selimovi stékají slzy. Prosí o odpuštění. Duch Bayezida se ani k bratrovi neotočí, ani mu už nedá znamení.


Daye Hatun

16. listopadu 2014 v 23:16 | Alžběta T. |  Velkolepé století
"Byla jsem v harému již tolik let. Díky tomu místy mé srdce muselo být led.
Jsem služebná své paní, oddaná do posledního dechu.
Kdybych mohla, dala bych své paní více času, ať její smrt se oddálí. Ta bolest už nepřebolí. Dost utrpení. Harém se nikdy nezmění. Prožila jsem vyhnanství. Prožívám bolest v srdci oddané služebné. Smyčku kolem krku svážu. Svůj život ukončím. Nechci žít se špatným svědomím, které dusí. Sultán to pochopí, je jako můj syn. Děkuji Alláhu za svou paní, že jsem mohla být s ní, dívat se jí do očí. Tolik si jí vážím, i když už není. Cítím, že je stále se mnou. Já hloupá porušila jsem rozkaz, jak moc bych to vrátila zpět. Chybí mi paní má. Jdu za ní do oblak, do říše, ze které nikdo neodejde. Projdu očistcem. Udělala jsem pro ochranu Valide hodně. Viděla jsem spolu s ní první kroky, slyšet první slova jejího syna. Měla jsem čest být jeho chůva. Dát mu lásku a objetí. Byla jsem jeho druhá matka. Přeji mu štěstí a lásku. Přeji dobré mu k životu. Díky za odpuštění své paní. Bohužel vše zkazila láska, tajemství, které mělo svou dohru. Díky tomu jsem zažila vydíraní a strach. Díky tomu je moje paní mrtvá! Teď odcházím, už pomalu necítím dech. Je to, jako by má hlava za chvíli praskla. Pomalu se dusím, mé plíce volají o kousíček vzduchu. Najednou zastavil se dech, srdce už nebije. Daye Hatun otočí se a vidí sebe. Jak visí mrtvá, bez života. Vidí světlo, tak zářivé, oči jí šťastně září vidí stín své mrtvé. Valide jí podává ruku s úsměvem. "Je po všem Daye. Bude dobře. Odpustila jsem ti. Teď musíš se mnou jít." Daye odchází za svou paní. Je plná štěstí po chvíli plné bolesti. Daye Hatun a Valide Sultán se vezmou za ruce. Odcházejí spolu za světlem.



Texty

16. listopadu 2014 v 23:12 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,
již teď, zejména pro fanoušky tureckého seriálu připravuji texty na základě jejich přání na facebookové stránce seriálu Velkolepé století. Vím, že jsem slibovala i jiné příběhy. Jakmile budu mít čas, určitě sem dám další info. A možná i o případném zveřejnění tentokrát již příběhů, které mám zatím zpracované tak na 10 - 20 %.

Alžběta

Gülfem Hatun

11. listopadu 2014 v 22:44 | Alžběta T. |  Velkolepé století


Gulfem Hatun, pro mě jsi první láska. První dívka, která mé srdce hřála. Dala si mi syna, můj poklad. Jenže neštěstí k nám vtrhlo, když anděl smrti v jeho kolébce ho pohladil. Poznal jsem první bolest. Slzy Ti kutálely po tváři, bolelo to. Život našeho syna, anděl nám ho vzal. Naše láska to nepřežila. Odplula dál. Bála ses, já taky, báli jsme se oba dalšího zklamání. Nemyslel jsem na sebe, ale na Tebe. Bolelo by to vidět Tě opět trpět. Vzdali jsme to oba, drahá Gulfem, protože si byla prvním mým sluncem. Prošla si první se mnou cestu. Byla si mi oporou a stála si při mě na mém začátku. Zanedbával jsem Tě já to vím, během toho si zrála v ženu, která pomáhala v harému. Kdy si pečovala, starala, kdy si dala pozor na moji sestru. Hodná, čestná jsi byla, těchhle vlastností ses nevzdala. Byla jsi křehká, ale přesto silná duše. Proto uctívám Tě dodnes, do poslední minuty svého bytí, i když ses postavila proti mě, jako matka dětí. Za ochranu mých synů ses vzdala všeho, protože si v nich viděla našeho syna zesnulého. Uctívám Tě jako přítelkyni, která mě zná jako nikdo jiný. Ty jsi stála mezi dvěma kameny. Bojovala si jako lvice, ale tím si ukončila život, mrzí mě to velice. V srdci si Tě budu hřát. Odpouštím Ti zradu ve jménu mých synů a našeho syna. Ztraceného anděla, odpouštím Ti, ať můžeš v klidu spát po boku našeho syna být a znovu najít ztracený klid.


Efsun Hatun

11. listopadu 2014 v 12:57 | Alžběta T. |  Velkolepé století
První moje láska. Opravdová žena, která ovládla mé srdce. Dívám se na měsíc a vybavím si ten tvůj smích, ten tvůj tanec, který mě dočista okouzlil. Ten tvůj hlas, který mě uklidnil, tvé objetí, které mě hřálo, vlasy ke kterým jsem rád si přivoněl. Lásku k Tobě jsem si hřál a hřeju i dodnes, i když do mého života vstoupila jiná. Pořád jsi v mém srdci a v myšlenkách. Těžce se vyrovnává s bolestí, s tou ztrátou. Cením si toho, že si přiznala svou vinu, ale cítil jsem a v Tvých očích viděl lásku. Nenáviděl jsem chvíle, kdy si plakala. Nenáviděl jsem chvíle bez Tebe. Nenávidím ženu, která způsobila bolest. Do srdce mě bodl šíp, kdy dítě naše nám vzali. Byl jsem tak šťasten, když jsem se dozvěděl, že v srdci nosíš kousek mé duše, mého srdce, naše společné dítě. Každý den si říkám, jak by vypadalo, jaké by bylo. Slzy přitom mi padají, nehodlám zadržet je. Chci vidět Tě živou. Být zase s Tebou. Kdyby si vstala z mrtvých, jak šťastný bych byl. Spolu s tebou můj svět zářil barvami. Tvá smrt to ale zničila. Vše hořelo ve mně. Dýchal bych pro Tebe, teď vím jistě, že žiji díky Tobě. Žiji za nás. Vím, ale jedno jistě, že jednou budeme opět spolu, všichni tři.

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století


Gülnihal Kalfa

11. listopadu 2014 v 12:49 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Byla jsem Maria, přítelkyně, věrnou a oddanou služebnou. Udělala však ze mě zrádkyni. Nebylo mi veselo. Cítila jsem zradu ze své strany, doufala jsem, že to přebolí, do starých kolejí se vrátí, že je vše zažehnáno. Stala jsem se muslimkou. Víra v Alláha mě posílila stejně jako víra v Boha. Poznala jsem utrpení, kdy přítel se stal nepřítelem, ale já pořád doufala v naše přátelství. Vždyť je to nedorozumění, nechtěla jsem ublížit. Byla jsem jenom prostředník, hračka, kterou využili. Tolik jsem byla hrdá na Alexandru, že je favoritkou a láskou Sultána. Byla jsem šťastná za ní, jak se jí daří.

Alexandra už dávno, ale není. Hurrem je zde, ovládne tuto zem. Je jiná než dívka, kterou jsem znala. Zemřela v ní spolu s jejím starým jménem. Viděla mě jako konkurenci, když muslimkou jsem se stala, do lože Sultána se dostala. Což jsem mohla za nepříjemnou situaci? Ale pořád jsem byla přítelkyně, bila se za ní. Vždy jí budu tak ctít, jako přítelkyni. Já však ve vyhnanství s ní byla, aby věděla, že není sama. Rána, kterou mám, se zahojila, kdy někdo dýku do mě vrazil. Kdy jsem nemohla popadnout dech, málem zemřela jsem. Teď jsem se svým mužem. Poslali mě pryč, ať nestane se mi ta událost víc. Harém je místo bolestí, slzavého údolí a neustálého boje. Místo, kde křišťálové srdce se ničí. Nyní jsem tady, kolíbám svého synka. V hlavě se mi vybaví vzpomínka, kdy vstoupily jsme, my dvě, s Alexandrou do harému, zažily spolu pády a bolesti a pocity štěstí, které Alexandru, později Hurem, provázely. Přála jsem jí to velice. Zažila jsem její krutost, zažila její smích. Nyní už to dávno není čas, plyne rychleji, než můžeme si myslet. Teď jsem manželkou hodného muže, matkou maličkého synka. Zpívám mu ukolíbavku. Jsem šťastná, mám pocit, že mám křídla, že nejsem sama.


Gülşah Hatun

11. listopadu 2014 v 12:43 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Procházím jako ostatní duchové, kteří zde za života pobývali v paláci Topkapi. Jsme duchové, kteří se dívají na lidi, které známe osobně. Dívám se na život v harému. V místě, kde jsem byla hlavní kalfou. V místě, kde několikrát jsem spustila chaos, vyšetřování. Byla jsem komorná Mahidevran Sultán. Pro ni bych i zabila, což několikrát jsem se o to pokusila. Zažila jsem s ní její utrpení. Slzy, které uronila pro lásku, by zaplnilo moře. To moře by nazváno mělo být neštěstí. Tolik jsem její bolestí s ní prožila. Lásku, sultánovu přízeň, znovu přála. Celá Sultánova rodina měla můj respekt, ale logicky, nejvíc Mahidevran Sultán, má paní. Jenom jediného člověka jsem nenáviděla v té době. Byla to Hurrem. Dříve ruská konkubína Alexandra, ta by neměla mít štěstí. Přála jsem jí hodně zla. Díky mě se dostal jed do její těhotného těla. Díky mě mohla být mrtvá. Jí štěstí, ale přálo. Vyvázla z toho, i ve chvíli, kdy i přes odpor své paní, dýku jí chtěla vrazit a cítit její vůni krve. "Ať už je konečně po tobě!" K mému neštěstí byla to její služka Gulnihal, která v té chvíli uspávala Hurremina syna Selima. Poznala jsem po tomto činu, hněv své paní. Zfackovala mě tak, že mou krev na rukou měla. Když probudila jsem se z bezvědomí, čas se nezastavil. Jak plynul, uzdravily jsme se obě. Já a Gulnihal. Rány na obličeji byly zahojeny. Vrátila jsem se ke své paní, která odpustila mi. Pak byla jsem hlavní Kalfou, užívala jsem si moci, kterou jsem měla. Terorizovala jsem, měla radost z neštěstí těch, kteří nebyli mi po chuti. Pocítila jsem zlobu Daye Hatun, kdy mi dala facku, až jsem upadla. Za to, že Nigar Kalfě jsem naznačila, kde být měla! Pak to tajemství, měla jsem je v hrsti. Valide Sultán to zabilo. Ibrahim, ten had, chtěl mě zabít díky tomu. Vyvázla jsem, ale měla jsem ošklivou památku. Rozhodla jsem se ho zabít, zničit, bít se za život, vychutnat pomstu. Přešla jsem na druhou stranu. K člověku, kterého jsem nenáviděla a přála neštěstí, ale k člověku, který také k Ibrahimovi nenávist cítil, k Haseki Hurrem Sultán. Cesta k ní byla trnitá. Nedůvěřovala mi, ale nakonec přece jenom jsem se k ní dostala, když tajemství jsem jí prozradila. Tajemství, které Ibrahima by zničilo. Měla jsem radost, co s Hurrem Sultán jsme spustily. Díky naší spolupráci dokázala to, dokázaly jsme to. Z Hurem se stala Valide Sultán. Má paní, která šanci mi dala, kdy zavrhla mě Mahidevran. Její nepřátelé i moji se klepali strachy. Teď můžeme ukázat, co v nás je. Pak ta chvilka, kdy zavřená jsem byla! Chtěla jsem zabít Hatice Sultán. Pomalu jsem šla do její komnaty, kde poklidu spala. Polštář do ruky jsem vzala. Bojovala jako lvice o kousíček vzduchu, vyvázla mrcha, snažila se utéct, vykřiknout poplach. Nedala jsem jí šanci, nastal pro ni boj o život. Dala jsem jí s chutí facku tak silnou, až spadla k zemi. Sedla jsem si na ní a užila si moc, kterou jsem nad Sultánkou měla. Už neměla respekt, neměl ho u mě už nikdo. Připravila jsem nůž, napřáhla ruku. Teď poteče krev dynastie. Vychutnávala jsem si moc, kterou jsem v tu chvíli měla. A pak, někdo mě překvapil, vzal mi nůž a probodl mi břicho. Byla to ta bestie Nigar Kalfa, že jsem jí nepodřezala hrdlo, když možnost jsem měla. Zachránila ženu, kterou podvedla, zachránila ženu, která překážela jí v cestě. Má duše vystoupila z mrtvého těla. Viděla jsem Nigar Kalfu jak stojí nade mnou. Viděla jsem Hatice Sultán, byla v šoku. Dívala se na mě, jako na noční můru. Pak přišla Hurrem Sultán k Hatice a odvedla jí. Teď se procházím. Proč zde tu sem? Kvůli tomu jaká jsem byla bestie? V harému není místo pro lásku, objetí, smích, zde je třeba být potvora. Zde je třeba být ta bestie. Je to místo, kterékřišťálové srdce ničí. Je to místo, kde nesmí se ukázat slabost. Harém byl můj domov.


Rana Hatun

11. listopadu 2014 v 12:33 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Kouzelná zář v nebi je, mladá žena jí pozoruje. Otočí se a dívá se na své děti a na svou lásku, které dala srdce, poklady v podobě dětí. On byl její štěstí. Žena jde za nimi, nemohou jí spatřit. Je už mrtvá, ale vidí své syny růst, sílit. Vidí jejich úsměvy. Jak strašně by chtěla je pohladit, jak strašně by chtěla je obejmout. Jméno ženy je Rana, která jako první byla v Šehzadeho srdci. V srdci Bayezida.
"Jako otrokyně šla jsem k muži. K muži, který můj svět změnil. K muži, kterého i po smrti miluji. Jak láska může být tak silná. Nezná hranic.
V první noc doprovázená jasným svitem měsíce. První noc, která změnila vše. Od té doby jsem věřila na lásku na první pohled. Alláh nám dal sedm dětí. Nádherných a silných. Synové, ach, tolik se podobají svému otci. Odhodlaní, veselý. Jejich síla byla v nich už od narození. Poznala jsem to u Bayezida jako první, když poznala jsem ho. Jeho síla osobnosti, jeho bojovnost, upřímnost a láska, mě učarovala. Byl jako oheň, ale byl i jako voda.
Byl svůj. Já byla ženou oddanou, láska k němu mě posouvala. Dala mi energii, vděčím mu za ní. Orhan, Osman, Mihrimah, Abdullah, Hatice, Mahmud a Ayse, děti štěstěny, plody naší lásky. Jak šťastná jsem byla, když rostli pod mým srdcem. Milovala je, už od první chvíle, kdy jsem věděla, že je čekám. Chvíle, kdy držela jsem své děti poprvé v náručí, chvilka bolesti, vystřídalo štěstí.
Pak přišla rána. Láska jeho odplula do jiných toků k Huricihan Sultán. Tolik jsem se jí bála postavit. Byla jsem druhá. Držela se vší silou. Mé poklady drželi mě. Smířila jsem se, že v srdci Bayezida jsem byla druhá. Když, ale Huricihan neplodná byla. Zjistila jsem, že jsem silná, vzepřít se alespoň trochu jsem musela. Bylo mi jí, ale líto Huricihan, že nikdy nepocítí kouzlo štěstí, kdy zaplaví jí mateřský cit k vlastními dítěti. Pak další rána do srdce mého muže. Její smrt, která zlomila jeho duši. Byl jak sopka, plná vzteku, že ztratil lásku. Slzy mu stékaly po tváři. Přišla jsem k němu, aby věděl, že není sám, že má nás. Děti a mě.
Zase nás zaplavilo štěstí. Osud, ale někdy si zahrává s našimi osudy. Obvinili mě, zradili, ponížili a potrestali. Byla jsem nevinná, teď díky tomu děti jenom vidím, nemůžu je utěšit. Nemůžu jim zpívat ukolíbavku. Nemohou vidět můj úsměv, jak jsem šťastná, že je mám, že jsou živý a zdraví."
Bayezid odchází. Políbí své děti a obejme je, tím dobrou noc jim popřeje. Najednou se jeden z nich otočí. Orhan, ten slaboučký vánek cítí. Matka se snaží synka pohladit. Podívá se k ní, jakoby jí skutečně viděl a usměje se a všechny děti rovněž. Matka se příjemně zalekne. Oni jí nikdy neopustili. Vždy věděli, že je s nimi.


Ayse Hafsa Sultán (Valide Sultán)

10. listopadu 2014 v 21:06 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Má matko, první ženo mého života, která do náručí mě vzala. Žena, která odkaz svůj mi předala, která zažila tolik bolesti, která získala zkušenosti, která dala život svých dětí. Vždy jsem hrdý, že můžu říct čí jsem syn. Jméno ženy, která viděla první mé krůčky a slyšela první má slova zní Ayse Hafsa Sultán. Jak hrdě to zní, jakoby předpovědělo kdo jsi. Moudrost, kterou si mi vštěpila, rady do života mi pověděla. Byla jsi má milovaná maminka. Vynořila se mi matná vzpomínka, kdy si seděla vznešeně, já na tebe jsem hleděl, podívala ses do mých nevinných, zářivých očí, věděla si že chci být středem tvé pozornosti, vzdala ses a chytila mě. Žádala si, ať nás služebné nechají o samotě. Vzala si mě do náručí. Slzy se ti kutáleli po tváři. Kvůli bolesti, kterou jsem netušil. Začala si mi zpívat o životě plný lásky, snila si s otevřenými víčky, ten zpěv mě ukolíbal. Byl jsem šťasten, a nechtěl aby tvůj zpěv byl ukončen. Vznešená seděla si, když komorná tvé havraní vlasy česala a já na klíně pozorně se díval. Každé noci, dny kolíbala si mě, celý život strachovala se, starala ses jako nikdo jiný. Dokázala si vychovat čestného muže. Vím že dělám chyby maminko, ale vím že jsem pořád tvé sluníčko. Jsi můj vesmír, které zaplnili mé hvězdy. Jsi žena, která naučila mě síly, ale zažila i bolesti. Žila jsi do poslední minuty. Jsi ta, které nádherné vlastnosti nechyběly. Byla jsi mojí maminkou. Chci abys mé slova slyšela, kéž by si tady byla. Způsobil jsem ti slzy v dospělosti, jak moc mě to teď mrzí. Dal bych cokoliv kdybych byl v té chvíli, v které si vydechla naposledy. Kdy jsme měli prolomit ledy.

Şah Sultán

10. listopadu 2014 v 20:47 | Alžběta T. |  Velkolepé století
"Sestra, matka, Sultánka. To jsem já. Şah Sultán. Žena, která se skrývala pod maskou. Nikoho nepustila jsem dovnitř. Vyrůstala jsem ve světě, kde není místo pro slabot, kde musíš mít hlavu, nevěřit nikomu, spolehnout se na sebe. Místo ti zajistí oddanost ke svým zásadám, chytrost, neukázání slabosti, umět využít situace, umět intrikovat a dostat se z průšvihů. Být středem vesmíru, ale přesto být v koutě, kde sleduješ vše co se jenom pohne nepatřičně.
Jsem Şah Hubban Sultán, dcera mocné ženy Ayse Hafsy Sultán a Sultána Selima Chána. Už od narození jsem pocítila, že jsem jiná než ostatní dívky, které se kolem mě pohybovaly. Musely se mi klanět, byla jsem spolu se svými sestrami středem pozornosti. Léta ubíhala, se sestrami jsme dospěli v ženy a otec náš zemřel. Rány, které zasáhly rodinu, byly pryč. Nastolila se vláda mého bratra Suleymana. On byl nadějí Osmanské říše. Měl velké plány, které podporovala jsem opodál, coby vdaná žena, matka dvou dcer.
Skrývala jsem se v koutku. Žila jsem svůj svět ve svém domě. Užívala jsem si postavení a snila s otevřenými víčky. Objevila jsem se po letech v paláci, kvůli smrti matky, která mě hluboce otřásla. Má matka byla prává sultánka, byla žena mocná, silná. Byla oddaná k tradicím říše, byla schopná dosáhnout na vrchol až do samotného nebe. Byla mým vzorem a teď je pryč. Svůj odkaz předala nám dál. Odešla velká žena. Situaci v harému jsem sledovala. Kroutila jsem hlavou nad druhou ženou mého bratra Haseki Hurrem Sultán. Konečně jsem stála jí v tváři v tvář. Poznávala jsem jí. Dříve chudá krymská otrokyně dosáhla vrcholu. Její charakter, její pohyby seznamovala jsem se s nimi. Byla jsem její přítelkyně. Pak díky ní zabil bratr svého přítele, Ibrahima Pašu. Kdysi mou lásku. Milovala jsem ho.
Svatba má to překazila. On našel si jinou v podobě mé sestry. Jeho smrtí odstartoval boj se mnou a s Hurrem. Měla jsem přehled. Poznala jsem jí. Roznětku odjistila sama. Teď je vhodná chvíle ukázat kdo je tady pánem. Hrozba jménem Hurrem je oproti mě odvar. Využívávala jsem svůj mozek, svého oddaného sluhy a manžela, který facku, jak bylo zle vrazil. Úspěch střídal neúspěch. Boj to byl plný intrik a vytrvalý a poznala jsem, jejího spojence v podobě její dcery Mihrimah, která jí byla čím dál víc podobná. Hatice Sultán, má sestra udělala chybu největší. Nechala jí unést. Sultán se nevzdával a chtěl jí najít. To byl začátek mé záhuby. Mihrimah mě vyštvala z paláce. Vzdala jsem se svého majetku, peněz. Je lepší ustoupit. Boj by to byl nekonečný a čím dál víc nebezpečný. Žila jsem jako žebračka. Teď jsem v paláci Edirne. Je opuštěný. Nikdo z paláce Topkapi neví, že jsem zde. Teď, ale srdce mi selhává. Mám pocit, že dávám nyní sbohem. Je kouzelná noc. Už jsem stará, ale nepřipadám si tak. Jsem z modré krve, z krve dynastie Osmanské říše. Jednou lid bude vzpomínat na mého bratra, ale i na mně a ostatní." Sestra Sultána Suleymana se dívá z terasy paláce na hvězdy v nebi. Ke vzpomínkám na minulost bloudí a čeká. Čeká na to až její osud se zpečetí.



Pro Firuze Hatun

9. listopadu 2014 v 23:20 | Alžběta T. |  Velkolepé století

Firuze Hatun, moje princezno, má lásko. Byla jsi ta, která dala mi pocit radosti, když ta pohasla. Dala si pocit svobody, když hrála tvá hudba. Cítil jsem pocit klidu, když jsi tancovala, za mé srdce si bojovala, dala svou duši. Upsala ses ďáblu, když málem přišla tvá chvíle. Já nemohl, miloval jsem tě velice. Dal jsem tě pryč, protože tvá smrt by mi zlomila srdce. Byla jsi ta, která prožila se mnou nádherné chvíle. Díky tobě jsem měl pocit, že žiji. Díky tobě nemůžu zapomenout na tu chvíli. Tolik žen bylo v mém srdci, ale zapomenout na tebe těžce bolí. Bolest zrady je jako bodání ostré dýky, ale přesto v mém stále místo máš. Nemůže mě to pustit dál. Nezapomenu jak jsi mé děti kolíbala, jak do dětské fantazie si rychle k nim dostala. Jak o Cihangira si starost měla a radost v jeho životě do očí přinesla. Ne, nejde zapomenout na to, že bylo mezi námi pouto, ale mělo to tak být, je čas opět znovu žít.





Pro Nurbanu

9. listopadu 2014 v 23:07 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Nurbanu, moje lásko. Děkuji Ti za to, že jsi, že Tebe mi síla poslala do cesty a měl jsem možnost Tě poznat.
Poznat životní lásku, která dává sílu jít dál. Jsi štěstí, které mě potkalo, více než pití, které jsem držel u úst.
S odstupem času si říkám, že jsem byl hlupák. Tolik věcí bych změnil, smrt bratra a zachoval bych se jinak vůči lásce, kterou jsem k Tobě hřál. Jsem slaboch, který se skrýval. Mému otci se nevyrovnám. Ale vím jedno, že ty jsi mé štěstí. Má životní láska, nad Tebou není žádná jiná žena. Zklamal jsem Tě několikrát, ale nikdy si to nevzdala. Pod rouškou jsi silná osobnost, která mi dala svou sílu. Bojovala si za mou čest a pomohla si mi z propasti alkoholu. I když jen na chvíli držela si otěže, rozhodovala si za dobro naše. Miluji Tě lásko, miluji Tvé havraní vlasy, dívat se ti do očí. Spolu se budeme dívat na nebeskou zář a budeme držet při sobě napořád. Když jsem ztrácel mysl a znovu spadl do jámy, podala si mi ruku a opět si mě zachránila. Jen ty si má jediná. Ty jsi matka našich dětí. Ty jsi moje zachránkyně, bez které už nechci být.


Pro Mustafu

9. listopadu 2014 v 22:55 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Mustafo, můj synu. Vzdoroval si já to vím. Díra v srdci se nezaplní. Pláču nad tím, co si způsobil. Vzpomínky na Tebe, jako malého chlapce mi vhání slzy do očí. Zrada se však neodpouští, ale zapomínám na to, když ve vzpomínkách slyším tvůj dětský smích. Malý chlapeček se na mě dívá, chce si hrát a povídat. Tvým otcem budu však pořád, vzpomínky na tebe si budu uchovávat. Smutním nad tvým osudem, synu. Jed vzteku ovládnul tě, vedlo to k tvé záhubě. Ach synu, proč? Byl jsi jedním z nich, má krev, má pýcha, můj život. Ale přesto v hloubi duše jsi mé zlato. Můj syn.


Pro Mihrimah

9. listopadu 2014 v 22:52 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Mihrimah, můj měsíci. Jsi ta nejzářivější hvězda v celém nebi. Jsi dítě slunce života a samotného sultána. Jsi má dcera. Jedna z mých štěstí, která mě v životě potkala. Jsi hvězda, která po boku mi je. Jsi ta, která mě rozesměje od srdce. Uchovávám jednu vzpomínku, kdy jsem spatřil svou malou hvězdičku se zářivýma očičkama. Od prvního okamžiku jsem Tě miloval a štěstí a lásku do života přál. Jsem rád, že Tě mám. Děkuji Alláhu za tento štědrý dar.

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století


Haseki Hürrem Sultán

9. listopadu 2014 v 22:49 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Můj příběh začal, když má rodina zemřela. Meč Tatarů zastavil jejich srdce, tím odstartoval můj smutek. Dýchala jsem těžce, jak smutnila jsem velice nad osudem těch, které jsem ztratila. V hloubi duše jsem je milovala! Polykala jsem slzy neštěstí nad ztrátou, která mi srdce zlomila, to jsem netušila, co můj osud chystá do budoucna. Vstoupila jsem do světa, který jsem neznala. Byla ve společnosti lidí, které jsem nenáviděla. Ztratila jsem svou svobodu. Nyní jsem věděla, že otrokyní budu. Slibovala jsem pomstu.
Až když jsem poprvé spatřila ho, samotného Sultána, když jsem na něho volala. Chtěla jsem smrt a místo toho jsem našla lásku v jeho očích, když mě chytil do náručí. Tehdy začalo srdce bít pro lásku, zapomnělo postupně na pomstu. Do komnaty Sultána byla cesta dlouhá, když má sokyně v lásce Mahidevran stala se druhá. Alláhu, jak zdálo se mi o něj sladký sen, ten pohled, když se díval na můj tanec a nyní jsem věděla, že náš tanec nekončí, na nekonečných tónech zamilovaného srdce. V tom okamžiku mi dal jméno. Nyní Alexandra, ruská dívka zemřela. Nyní jsem Hürrem , radost života Sultána, jeho životadárné slunce.
Okouzlil mě svým něžným citem. Dal mi nádherný dar, syna Mehmeda, kterého jsem kolíbala. Byl tak maličký, tak voňavý, můj mateřský cit se probudil a přála jsem si, ať nikdy to neskončí. Pak přišlo zklamání, dcera Mihrimah se mi narodila, ne proto že není Šehzade, ale v paláci, coby žena bude nikdo. Dala jsem jí lásku mou, je má krev a budu tu pro ni. Je to mé dítě, má holčička, nikdy nedovolím, aby jí někdo zničil, ať se moji nepřátelé opováží. Pak přišli další synové, mé tři další děti. Díky nim jsem měla pocit, že nejsem sama, díky nim jsem stále sílila. A dala šanci žít dál. Předávala jsem jim odkaz, jak nejlíp jsem mohla.
Překážky byli a budou v životě dost, zklamání smrt rodiny a Lea, který život si kvůli mě vzal! Mahidevran se nevzdala, do srdce mě dále bodala, ale já vždy vyhrála. Naučila jsem se trpělivosti, naučila jsem se být silná do poslední minuty. Zklamání tě naučí být opatrný, pomalu a vpřed ke svému cíli jít, ostré lokty získat a být schopná životem proplouvat.
Jsem lvice, co bojuje za děti, jsem ta, co poslední slovo vysloví. Jsem ta, která to nevzdala, jsem ta, která vstala jako Fenix z popela.
Moji nepřátelé mě několikrát zlomili, když dvě mé duše do nebe poslali. Mehmed a Cihangir mé děti, mé pýchy, mé perly. Srdce je samá díra. Zapomínám, že mám Sultána. Ohromná bolest, když matka ztratí děti, je strašná, jako by v mé duši byla propast, nic tu ztrátu nenahradí ani zbylé děti, které nadevše miluji.
Dostala jsem se na vrchol. Byla jsem ta, která změnila budoucnost. Byla jsem vesnická dívka, dcera, sestra, Leova láska. Když můj svět zničili, byla jsem otrokyní, sama a nemilovaná nikým. Pak jsem byla sultánovou hvězdou nejasnější, milovala jsem ho a miluji ho, tento cit ani smrt nezničí. Byla a jsem matkou svých děti. A stála jsem v čele harému, dřív nenáviděného místa, který domovem se mi stal… Ta, která vládne pevnou rukou, ta co bojuje za rodinu, za život svůj, za Sultána Suleymana. Byla jsem Valide Sultán. Vše co mě v životě potkalo, mělo svůj smysl. Vše co se stalo, mělo se stát, byla jsem v temném kruhu, v kruhu smutku a zoufalství, poznala jsem jak chutná život, rub i líc. Poznala jsem směs emocí.
Jsem ta, která byla na vrcholu. Jsem ta, která vládla po boku mého Sultána. Jsem ta, která rozhodovala, do poslední minuty žila. Jsem Haseki Hürrem Sultán, žena která to nevzdala.


Armin

8. listopadu 2014 v 22:02 | Alžběta T. |  Velkolepé století
V posteli leží dívka. Nádherná, ale přesto silně nemocná. Nakažená morem umírá. Horečky jí sužují. Kůže se čím dál víc nabobtnává. Bolest je to příšerná, ale je i tak šťastná. Vidí svého muže, Bali Beye. Rytíře, který žil pro ni, který stál při ní. Vroucně ho miluje. Měla pocit, že osud mu jí dal do cesty, protože věděl že se blíží den její smrti. Díky němu její poslední momenty života tak nádherně prožívá. Žije i díky nádherným vzpomínkám. Najednou dostává záchvat, dusí se. Snaží se, aby ho nevzbudila. Ví, že odchází. Podívá se na něho, ještě jednou a vydechne naposledy. Její duše vystoupí z jejího těla. Usmívá se na své slunce Bali Beye a pohladí ho po tváři. Usmívá se na vzpomínky, které se jí promítají.
Armin, žena, kterou Bali Bey poznal díky náhodě. V nouzi jí pomohl. Byl učarovaný její krásou. Dlouhé černé vlasy, plné rty volající o polibek, hebká pleť, kterou by chtěl hladit. Venuše mu dala znamení a Amorův šíp zasáhl jeho srdce. Tomu se říká láska na první pohled. Armin ho odmítala, ale nevzdával to. Dal jí dary, byl k ní laskavý, jeho oči zářily. Lezl stromem k jejímu oknu, aby viděl její krásu, svou lásku. Otec byl proti. Byli židi a on muslim. Náboženství a otec, byly překážky. Získával si jí tím, jak chtěl získat její důvěru zpátky. Jak chtěl získat jejího otce a přitom netlačil. Ona ho odmítala, až nakonec podlehla síle lásky. Kouzelná moc je přitáhla k sobě. Oni dva věděli, že to tak má být. Rty se k sobě přiblížily. Hvězdy zářily, jako by jim tleskaly. Stromy dýchali. Jejich svět zářil barvami. Musela, ale odejít od něho. Doufala, že snad se opět setkají. Slzy a smutek setkali se. Jaká bolest v srdci stoupala. Jak těžce dýchala. Srdce svírala ledová ruka, ale osud to tak chtěl. Znovu setkali se, ale byla nemocná. Nakažená tím odporným morem. Kdyby neodešla měla by již s ním syna, o kterém se jí zdálo. Ale nebylo jim to štěstí přáno. I přesto vzal si jí za ženu. I přesto všechno miloval jí. A ona to poznala. "Ty jsi byl má spása." Bali Bey trpí. Armin měla oči plné slz, ale ne ze smutku. Byly to slzy štěstí, že má jeho. "Lásko, neplač. Budu stále s tebou. Budu tvým andělem. Budu deštěm, který stéká po tváři. Budu slunce, které bude tě provázet dnem. Budu měsícem, který ti bude svítit na cestu, kdy budeš obklopen noční tmou. Budu tvůj štít v boji. Jak já tě miluji." Bali Bey se rozplakal. Byl šťastný, ale i nešťastný.
Duch Armin byl přítomný i tehdy, kdy Bali Bey se vzbudil, šel rovnou k ní, a když poznal že mrtva je. Rozplakal se upřímně a řval z plných plic. Bil se za to co už nevzkřísí. "Armiiiin!!!" Duch Armin se na to nemohl dívat. Brečel a přistoupil ke své lásce. Pohladil ho po tváři. A Bali Bey to cítil. Jejich lásku nikdo nezničí, ani smrt. Jakoby věděl, že je pořád s ním. Žádnou jinou už nemiloval tak jak ji.