Taková omluvenka

6. listopadu 2016 v 16:00 | Alžběta T, |  Vzkazy autorky
Zdravím,

jistě jste si všimli mé neaktivity. Ta se postupně prohlubuje jelikož mám práci nad hlavu a také je tu tragedie, která zamíchala kartami, prosím o trpělivost. Doufám, že ještě tento rok Vám poskytnu další díly Aysun Sultán, Whitechapelu a jiných příběhů.


Vaše Bětka
 

Nápady, aneb když ho s někým máte stejný

17. dubna 2016 v 20:03 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

jak je zde naznačeno v nadpisu, jde vidět, co mě trápí. Jde o nápad, který jsem chtěla zakomponovat do příběhu, přesně do Aysun Sultán, což víte, že se poslední dobou více věnuji tomuto příběhu, než jiným, některé jsem začala a ani je nedokončila, jak se sluší a patří, což bych měla postupně napravit, coby amaterský spisovatel, což i my amatéři přece máme své pravidla, tak jako profesionální spisovatelé, i když oni to mají vskutku těší, je to přece jejich práce, která je živí, kdežto u nás je to koníček. Ikdyž bych si ráda představila, že jeden z mých příběhů by si mohl někdo všimnout někdo z nakladatelství a vyšla by kniha s mým jménem, příběhem, který jsem psala. Nebránila bych se, to přiznávám, ale vždy jsou tu problémy, ať již technické, nebo časové(práce, rodina, zábava), tohle mě brzdí, proto takové odmlky, to pochopí, chápe každý, kdo se v tom pohybuje, i když dalo by se říct, že se v tom pohybuji? Poslední dobou mě pohltila spíše práce, než psaní a psaní beru, jako odreagovaní, někdy bych chtěla celý den sedět u počítače, nebo studovat materiály a uklidnit se. Tyhle příběhy beru jako svůj svět, a dobře si uvědomuji, že všechny svým zveřejněním na tomhle blogu do onoho světa pustím a částečně mě možná poznají, nebo jiní mě poznají z jiné stránky..., tohle je ale spíše případ příběhu Reinkar-life.
Bětuš, zpět k tomu, co si chtěla, říkám si nyní, protože jsem odběhla od tématu, nebo spíše jsem chtěla vyjádřit a říct na úvod, co příběhy pro mě znamenají. Jde o seriál Muhtesem yuzyil Kosem.. volné pokračování seriálu, známéno v ČR pod názvem Velkolepé století, což je překlad Muhtesem yuzyil, také si jistě mnozí pamatují, nebo zaregistrovali, že píši i příběhy, monology, nebo bych mohla říct, vymýšlím i scény, které mi v seriálu chybí a tímpádem nechávám svou fantazii plout. Zpět však k tomu, co chci napsat, scenárista je stejný, jako na konci onoho Velkolepého století. Na konci píši z toho důvodu, že scenáristka Meral Okay, která napsala scenář pro první až třetí řadu, je bohužel po smrti a řeknu to tak, že tuhle ženu vskutku obdivuji. Je fakt, že mnohé věci jsem vložila i do Aysun, ale mělo to jiný průběh a snažím se, aby to byla sice stejná situace, ale aby tam byl kousek mého tvůrčího já, pokud to tak mohu nazvat. A teď jak jsem shlédla díl Kosem a mrkla se na překlad, nebo spíše kamarádka, která umí turecky mi řekla děj, krve by se do mě nedořezal. Scenárista zakomponoval to, co jsem chtěla ve svém příběhu. Je asi jasné, že ten, kdo je první, je prostě první a ten druhý bude obviněn z kopírování, ale, že tenhle plán měl jako první v hlavě, to již nikdo nebude na to brát ohled. Důležité je být první, jenže jak, když vás bloguje něco zcela jiného. Rozhodla jsem se, ale skočit do vody, nápady již mám a jakmile se dostanu do dějové linky, do které jsem to chtěla zakomponovat, udělám to.
Ano, tahle informace, nebo spíše bych to měla nazvat vyjádření, než něco udělám, chtěla jsem Vás jenom informovat a také dopředu se obhájít, i když již k ničemu to nebude vést. Je také možná omluva, že prostě turecky neumím, nemám se scenáristou kontakt, ale napadá mě, že bych scenáristu měla zkontaktovat, doplním s překladatelem, když máme podobné, ne-li stejné nápady.

46. část

31. března 2016 v 21:07 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Gulšah Sultán se procházela po zahradě se svým věrným služebníkem Ruzgarem. "Je ti jasné, co se stane, jakmile se vrátí na scénu Osman." "Šehzade Osman?" "Nedělej, že o ničem nevíš." Řekla Sultánka a zastavila se, otočila se k Ruzgarovi a usmívala se. "Ano, vím o tom, ale nepředstavuje jistě nebezpečí." Odpověděl Ruzgar s vážnou tváří, tím nakazil i Sultánku. "Je nebezpečí, neuklidňuj mě. Chci ochránit svou dceru a Aysun." Gulšah si změřila sluhu. "Vzkaz si předal?" optala se šeptem Sultánka. "Ano." Ze křoví se jako na zavolanou vynořila postava, patřila strážnému žaláře. Ruzgar ho sledoval podezíravě, oči strážného si naopak všímaly pouze Sultánky. "Ruzgare." Zaslechl jeho hlas sluha. "Buď zdráv." Sultánka se na muže dívala se zaujetím. "Tohle bych nečekala." vydechla, "Můžeš jít, Ruzgare, děkuji ti." Pronesla ke sluhovi, který se s poklonou vzdálil. Sultánka se podívala na strážného přísným pohledem, "Obdivuji, že se o Aysun staráš, ale jdu k věci. Máš nějaké zprávy." "Nejí, nepije a navíc je zřejmé, že je nemocná, nevydrží." "Jistě nic jiného nevíš." "To nevím, Valide Sultán nevěří nikomu a coby mě mohla říkat? Obyčejnému strážnému, ani Aysun nenavštěvuje." "Zajisti ji, co nejlepší péči." "To se snažím, Sultánko." "Hlavně se o tom nesmí dozvědět Valide spolu s Aysun." "O čem jste se mnou chtěla mluvit."
Mezitím se večer Valide setkala s Osmanem a Mahpeyker v temné místnosti, pod palácem, kde je nemohl nikdo a ničím rušit, dalo se do ní dostat, jak ze zakázané části, tak i z harému. "Mehmed zabil Cihangira. Jistě o nás Mehmed ví, což mě ani tak netrápí." Řekl Osman, stál s rukama za zády a uvažoval. Mahpeyker stála po jeho pravém boku, pozorovala ho a podívala se na Valide. "To je sice oběť, ale tohle válka vyžaduje." Odpověděla Valide necitelně, Osman nějak nereagoval, Valide se podívala na Mahpeyker s obavou. "Neměla bys být tady, v tuto dobu, když jsi v jiném stavu, neprospívá to dědici trůnu. Musíš odpočívat a nepřepínat se." Mahpeyker se mile usmála. "Děkuji vám, že máte starost, jsem ráda, že o máte takovou starost, dítě je v pořádku, jsem pod dohledem lékařky,ale.." Mahpeyker se odmlčela, Osman se na svou ženu podíval, "přejdeme k věci." Dořekla Mahpeyker. Valide se tázavě podívala na syna, Osman se obrátil zpátky k matce, "Jedná se o útěk Mehmedových synů." Odpověděl zamračený Osman. "Je to trn v oku, který docela pálí, Valide. Musíte využít všemožné prostředky. Mohlo by to poškodit naši budoucnost." "Sám ses ode mě přece učil, Osmane!" okřikla ho Valide a změřila si ho přísným pohledem. "Nezapomínej na to. Udělala jsem opatření, jednotky hledají, kde mohou." "Zřejmě jsou neschopné, Valide." Valide se zarazila. "Co tím chceš říct?" zeptala se s výrazem podezření. "Krev Mehmeda musí být odstraněna, Sultáno." Odpověděla za Osmana Mahpeyker. Valide se na ni mile usmívala. "Kdo stál za útěkem?" zeptal se Osman. "Byla to osoba, která je v žaláři. Poslala je slepě, neví, kde jsou." "Kdo?" "Aysun, proč se ptáš, Osmane." Mahpeyker pootevřela pusu a dívala se na Osmana zvědavě, byla i překvapena. "Je to přece žena Sultána Mehmeda, jedna z jeho žen," Osman se přiblížil k Valide. "Jedna z jeho klenotů." Osman se pousmál, Valide přikývla, Mahpeyker věděla, co chce tím Osman říct.
Mehmed jel bez přestávky s armádou, nesměl ztratit jedinou minutu, nyní byli deset kilometrů od sídla říše. Daye Sultán se skrývala spolu s Mariou a Sultánkami v jedné vesničce, dva kilometry východně od Amasye. Rozhodla tak Mária, která se lépe vyznala. Maria jim přichystala oblečení pro chudé ženy, Sultánky měly výhodu v tom, že je nikdo nemohl z lidí poznat, nebyly vystavování veřejnosti, jako Vládci. Mária pomáhala Sultánkám stát se věrohodnými prostými ženami, s tím měla Daye, ale již problém. Safia s Šehzady to měla těžší, raději putovali blíž k západu, kde ale představovalo pro ně nebezpečí ještě větší a to Peršané. "Stát!" řekla kočímu Safia. "Kam jdeme?" pronesl Suleyman. Když viděl Safii, jak bere jejich věci, "Nyní musíme jít po svých, Šehzade. Bude to těžké, ale musíme." "Proč?" mezitím v Budapešti se konal sněm, sledovali mapu. "Sultán Mehmed, byl zde, skoro v Uhrách," ukazoval palatin na místo dva kilometry od hranice Uherského království. "jenže se najednou otočil a míří do svého sídla." Král se opíral levou rukou o opěradlo. Zarazila ho tahle zpráva, stejně jako přítomné župany, "Kde je teď?" optal se Král se zájmem. "Zatím zprávu od zvědů nemám, ale rozhodně to mělo svůj smysl. Nedocházelo jim jídlo, ani není zimní období. Naše jednotky jsou, ale pro případ připravené, ale musíme také přemýšlet o možném manévru." "To je nemožné, pro ně určitě." Opomenul Král. Do síně zrovna přicházel posel. "Veličenstvo." Král se na posla nepodíval, jenom se suše zeptal "Co chceš?, Palatin se k poslovi otočil s vražedným výrazem. "Mám pro Vás vzkaz ze sídla Osmanské říše." To Krále Tobiáše probudilo z jeho myšlenek a vůbec z jeho arogantnosti mířené na onoho posla. "Tak?" pobídl ho Král a posel mu podával dopis. Král otevíral, na směnu bylo ticho, až takové rozsáhlosti, že zvuk papíru znělo jako bomba. Král uměl turecky a tak neměl problém listinu přečíst, zřejmě tušil, že dostane odpovědi. Župané pozorovali svého krále, jeden si vzal kalich a napil se vína. Palatin pozoroval svého pána a pak dopis, podle očí svého pána věděl, že jsou to dobré zprávy pro jejich království. Král dočetl dopis a pousmál se, zvedly se jeho modré oči a zapíchly se na posla. "Kdy čekají na odpověď?" optal se Král, ne ze zvyku, nebo ze slušnosti, tu rozhodně nechoval, ne k Osmanům, ale na druhou stranu, měl tak zlepšenou náladu, že by mohl klidně posla obejmout. "Nečekají na odpověď, ale na čin, veličenstvo." Odpověděl posel se skloněnou hlavou, až nezvykle mluvil s úctou. "Můžeš jít." Mávl rukou Král, jakmile posel odešel, zavřely se za ním dveře, Král vstal a hrdě zvedl hlavu. "Pánové." Rozhlédl se po místnosti, po zvědavých tváří mužů, kteří dychtivě čekali. "Otvírají se nám nové dveře možností, zřejmě se zpečetil osud Sultána Mehmeda." Pronesl Král se spokojeným výrazem.
Aysun chodila sem a tam, poprvé se dokázala postavit na nohy, ale nebylo to snadné, třásla se zimou, ústa měla vyschlá a shodila pár kil, byla unavená a bolela jí páteř, měla kruhy pod očima, bledá jako stěna. Nejedla, nepila, žalářník jí dokonce sám vodu musel násilím donutit, aby aspoň kapku dostala do úst, aby přežila, skoro se udusila, ale zřejmě měl strážný zkušenosti. Jenže byl tu známek nemoci, která u ní propukala, pomalu její tělo sláblo, nedokázalo se bránit, přišlo to s podchlazením, které způsobovaly noci strávené v ledové podlaze. Nyní se musela projít, uvažovat, myslet, ale byla slabá, chodila vrávoravě a spadla. Zařvala jako lev, a udeřila vztekle na podlahu, jakmile se podívala na stěnu, na zemi se něco třpytilo, v tom se zarazila, vzpomněla si na to, jak jí uvrhli do žaláře spona se třpytila, jakoby dychtivě očekávala své objevení. Aysun si vzpomněla, že jí spadla, v době, kdy jí uvrhli do vězení a následně jí odsunula spolu s dekami, které jí přinesl strážný a tak nečinně ležela celou dobu, tak blízko, aniž by si to Aysun uvědomila. Aysunin řev přivolal strážného, žena se obrátila pohledem ke dveřím, které se, jak očekávala, otevřely. "Aysun Sultán, co se děje?"optal se strážný s obavou, stojící mezi nimi. "Nic, hleď si svého!" odpověděla mu drze Aysun. Kdyby jenom tušila. "Tak nekřičte, Sultánko." "Proč mě Valide nezabije?" "Protože si zkrátka nepřeje Vaši smrt." "Co tak mile? S úctou?" "Známe se, tak dlouho, strávila jste tu víc, než kterákoliv jiná konkubína či dokonce Sultánka." "Tohle je chabý důvod. Stejně ti neděkuji." Odsekla Aysun. "To ani nechci." Odpověděl strážný a zavřel opět vězeňkyni, ta se podívala na okno, na nebe, myslela na děti.
Nastal den a černí jezdci brázdili krajinou. Hledali syny Sultána Mehmeda, byli to němí, kteří měli za úkol zabít nalezené prince. Valide zpustila hledání nebývalých rozměrů. Vypsala drahou odměnu tomu, kdo přivede její milované vnuky, o vnučky neměla sebemenší zájem a mnohým poddaným to připadalo velmi podivné, protože začalo rozkřikovat i o zmizení malých Sultánek. Samozřejmě, že nevěděli o skutečném Validiném úmyslu. Lid hledal jakékoliv vodítko a čekal, až se Sultán vrátí.
Osman se pomocí zvědů dozvěděl o blížícím se příjezdu Mehmeda, nezaskočilo ho to, ani neznejistil. Byl již pevně rozhodnut. Ozvalo se zaklepání a otevřely se dveře, dříve by to Osmana dráždilo, nyní, ale věděl, kdo přichází. Jeho milovaná Mahpeyker vstoupila do komnaty, přistoupila až ke stolu, mlčky se poklonila svému manželovi a dívala se na něho. "Musíme jednat." Pronesl Osman a tím přerušil vládu ticha. Mahpeyker mlčela, to ona poslala dopis Králi Tobiáši. Psala dopis Králi, dost vše promyslela, za odměnu mu poskytla zlomek nabytého území a zlato, stejně jako Peršanům.
Posel dorazil hned, u dveří stála věrná Sultánčina služebná, Esmahan. "Sultánko." Poklonil se posel s největší úctou, posel se obrátil na služebnou, ale zase zpět k Mahpeyker Sultán. Sultánka k němu přistoupila, nedávala nic na sobě znát, ani nenamítala, že otočit se zády k Sultánce je nevychované. Mahpeyker držela již dopis v rukou a pomalu přistupovala k poslovi se slovy, "Říká se o tobě, že máš nejrychlejšího koně, tvé služby si pochvaluje Valide Sultána." "Možná." Mahpeyker se zastavila a podávala mu dopis se slovy, "Dovez dopis, co nejdříve, jak jen to bude možné, Králi Tobiáši Slyšela jsem, že se zdržuje nejvíce v Budapešti." "Jistě, Sultánko." Na nic se posel neptal, bylo to zbytečné, otočil se a chtěl odejít, ale Mahpeyker stačila ještě říct, "Řekni mu, že nečekáme na odpověď, ale na činy." Posel se zastavil, obrátil se a mlčky přikývl, ještě se podíval na Esmahan. Jakmile posel byl pryč, Esmahan přistoupil ke své paní. "Vskutku zajímavý člověk." "Bude schopný dopravit psaní?" Mahpeyker se obrátila na svou služebnou, která ještě pozorovala dveře. "Plamen vzplál, Esmahan." "Cože?" Esmahan se obrátila na svou paní. "To bych si nedovolila, ale spíše," služebná násilím polkla, Sultánka zpozorněla. "Až se to doví Šehzade Osman." "Neboj se, vysvětlím mu to." Mahpeyker se otočila zády ke služebné a popošla o dva kroky dál. "Společný nepřítel může spojit i ty největší nepřátelé."
Nyní Mahpeyker stála před svým mužem a usmála se, Osman se postavil. "Již nemusím rozhodovat, jako Šehzade, ale jako Vládce." Řekl pevným hlasem. Mahpeyker to potěšilo, jakoby její muž četl myšlenky. Peršané mezitím přijížděli na pomoc novému Sultánovi, který jim přislíbil odměnu. Safia s Šehzady zrovna procházela po lese, když v tom uviděla průvod Peršanů. Safia se zalekla, utekla s dětmi do nedaleké skály. Peršané si jich nevšimli, jeden z nich, ale vybočil od davu a jel za nimi. Safia postavila prince. "Zůstaňte tady, a ani hlásku nevydávejte." Řekla láskyplně, pohladila Mahmuda a Suleymana a šla vstříc jezdci, žena si všimla větve, vzala si ji a byla připravená k boji. Peršan se zastavil, Safia se přísně, nebojácně dívala na Peršana, přibližovala se k němu odhodlaná ubránit Šehzady, ale zarazila se. Peršan nebyl sám, naproti ní nyní stáli šest jezdců. Muži sesedali z koně, blížili se k mladé ženě.
Aysun seděla na studené podlaze. Jakoby cítila nebezpečí, třepala se. V Istanbulu na tržišti se jeden postarší muž toulal, byl to významný obchodník, válečník, který pamatoval vládu Sultána Ahmeda od začátku do jeho konce. Byl jeho blízkým přítelem. Bojovali spolu bok po boku, nikdy se tím nechlubil, měl ohromnou sílu, objevil se vždy, kdy bylo potřeba. Jmenoval se Ertugrul. Istanbul ještě nekřičel, ale muž se naučil slyšet jeho volání. Zrovna v tržišti, kde před lety byla i Tera, nyní Aysun jako pouhá otrokyně byl rozruch. Spor dvou mužů, jeden byl starší a druhý mladší. Sice mezi nimi nebyl až tak vysoký věkový rozdíl, ale zkušenosti Ertugrula byly v tomto směru bohaté, stejně jako, co se týká boje. "Jak chceš?" starší muž s mladším, zřejmě se hádali kvůli zisku. Starší napřáhl meč, ale stařec ho zadržel. Muž se na Ertugrula nenávistně podíval. "Jak se opovažuješ? Nepleť se do sporů mezi námi, dědo!!" Ertugrula to nevyvedlo z míry, byl jiný, což mladíka zarazilo, jen se podivně usmál. "Chceš, abych ti zpřelámal hnáty, chlapče? Nehraj si." Mladík ho žduchl, ale Ertugrul se udržel a sundal si plášť. Mladíci žasli, ale vzpamatovali se, ten nejmladší však neměl sílu bojovat, nebo spíše mu Etugrul někoho připomenul. Starší ho chtěl kopnout do hlavy, rozběhl se a levou nohou chtěl starce umlčet, ale Ertugrul mu nohu chytil a naučeným pohybem ho udeřil do tváře, levou nohou mu podkopl pravou. Mladík spadl na zem. "Máš již dost, chlapče?" "Ne." Hlesl muž, postavil se a znovu udeřil, Ertugrul, uhnul dobře namířené pěsti a shodil ho znovu na zem, "Tak vzdej." Pobídl ho kolega a podíval se na Ertugrula. Mladík rychle vstal, vzal si meč a máchl jim, již nevěděl, co dělat. Ertugrul uhýbal a smál se, pak vzal hůl a praštil mladíka do žeber. A břicha, pak na záda a pak mu podrazil nohy, mladík to vzdal. "První krok je, abys svého lva uvěznil, abys bojoval s klidem a pevnou vůlí." Ertugrul se podíval na mladšího muže. "Ty víš, kdo jsem že?" "Nemám potuchy." Odpověděl mladík s úctou. Ertugrul se usmál, hodil hůl na zem a odešel. Starší muž se stačil obrátit na bok s bolestivou grimasou.
Kaya Kadin se procházela po harému, Elena zrovna šla naproti ní. "Kayo." Usmívala se dívka mile. "Eleno?" "Máme na sebe štěstí." Pronesla Elena klidně. "To ano, tak nechť tento den je snadný." Řekla dívka a odcházela, Kaya se za ní podívala s šokovaným výrazem. Uvažovala, co to mělo znamenat.
Z Vídně, Prešpurku, Budapeště vyrazil proud ozbrojených vojsk proti Sultánovi Mehmedovi. Král Tobiáš se podíval na nebe a očekával vítězství.
Valide Sultán četla dopis od Osmana, Elena jako na zavolanou přišla do komnaty. "Sultáno? Máte přání?" "Ano, nechť Misha al Paša, Husrev Paša a další členové rady připraví korunovaci. Sultán Mehmed zemřel pro nás ostatní." Řekla Valide celá šťastná. Elena se usmála, otočila se zády k Sultánce a odcházela.
Ertugrul byl za branami paláce, nadechl se vůně, kterou dobře znal a díval se na bránu, jako na poklad, brána se před otevřela a vyšel na nádvoří. Zastavil se a rozhlédl se kolem.
Mahpeyker s Osmanem stály na terase zakázané části. Jedna otázka Mahpeyker nedala spát. "Proč ses optal po Aysun?" "Je pro bratra cenným úlovkem. Jen tak se nevzdá, ale kdyby nechtěl, můžeme ho postrašit." Mahpeyker se usmála. "Co vím je, že jí Valide Sultán vězní v kobce." "Ty víš, co udělat, že Mahpeyker?" optal se Osman, vítr vlál, nebe bylo bez mraků a slunce pomalu zapadalo. Byli slyšet rackové. "Ano, vím, Osmane."
Začaly přípravy na korunovaci. Do komnaty Misha aľ Paši vstoupil posel se zprávou o Mehmedově smrti. "Ne, to není možné." Kroutil hlavou Paša. "Jak se opovažujete?!" řev Misha se rozléhal po chodbě, Valide Sultán přicházela s průvodem, přistoupila blíž k Misha aľovi. Paša již věděl čí je to práce. "Je to tak. Sultán Mehmed je po smrti. Rozdrtili ho Peršané spolu s vojsky krále Tobiáše. Nic nelze dělat, Pašo." "A kdo bude vládcem?" "Šehzade, připravuj, nebo nepřijdeš o hlavu." "Ne!" "Pak mi tvá tvrdohlavost nedává na výběr." Valide se otočila k Pašovi zády. Stráž vzala meč, levou rukou Misha aľa vzal tvrdě za vlasy a pravou ho připravil o hlavu. Podlaha se zaplavila krví. Valide odcházela se spokojeným výrazem.
Gulšah Sultán procházela chodbou, když potkala Valide Sultánu. "Sultánko." Gulšah se poklonila se zamračeným výrazem. Valide si jí změřila pohledem, ale nic jí nemohlo zkazit její náladu. "Gulšah, tak ráda tě vidím, neschováváš se, to je dobře." Gulšah se usmála. "Jsem potěšena, Sultáno." Gulšah se podívala na stráže, které zrovna nesly tělo Misha aľ Paša, Valide to dobře věděla. "Copak? Oh, ano. Je mi líto, ale Misha aľ Paša zemřel, nešťastná náhoda." Gulšah změnila výraz pohrdání. "To určitě, Sultáno. Dobře vím, že to je vaše práce." Zavrčela Gulšah. Valide se k Sultánce přiblížila. "Vážně?" Valide vzala Gulšah ostře za ruku. "Dobře vím, co víš, o Osmanovi. Mám pro tebe zprávu, blíží se konec vaší éry, Gulšah. Budeš trpět ještě více, než já." Gulšah měla strach, těžce se jí dýchalo. "Pusťte mě, Sultáno, budete toho litovat." "Mehmed se nevrátí, Gulšah. Tvůj ochránce je po smrti." Valide pustila svou sokyni a odcházela, Gulšah jí pozorovala šokovaně, měla vážně strach.

Zdroj videa: youtube.com

 


Zastavení

19. ledna 2016 v 22:47 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,
jistě jste si všimli mé neaktivity, bohužel je toho hodně a navíc sami to znáte. Nyní ale musím Vám oznámit, že pozastavím své psaní, koneckonců stejně pořád spíše studuji a další díl příběhů byl v nedohlednu, ale budu poupravovat chyby. Poté zase budu pokračovat ve psaní v naprostém normálu, jak tomu bylo doposud a navíc honí se mi nápad na další motiv příběhu, ale na to je příliš brzy, abych Vám mohla napsat víc. Snad čas se zlepší a bude lépe. Nic jiného pro Vás, bohužel, nemám.
Mějte se krásně.
S pozdravem Alžběta

6. část Cesta tunelem

3. ledna 2016 v 0:08 | Alžběta T. |  Whitechapel
Ráno se chlapeček probudil, sedl si a okamžitě zpozoroval muže stojícího zády k chlapečkovi, muž se díval do zrcadla, zrovna si oblékal kabát. Muž přes zrcadlo viděl, že chlapeček je vzhůru, proto se k němu otočil. Muž se chystal zase do práce, aby za deset hodin těžké dřiny v práci měl na chleba a gin. Chlapeček vstal a šel k pánovi, který si získal jeho důvěru, ještě nikdo se k němu tak pěkně nechoval, jako tento muž. Muž se jmenoval Natan Barkat, byl žid, přistěhovalec. Jeho rodiče se zde odstěhovali rok po jeho narození. Otec byl ortodoxní žid, svého mladšího syna vydědil, když si začal s anglickou dívkou nesoucí jméno Emily, která byla pro změnu ze zámožné rodiny, její rodina byla zase z West Endu, žádná strana nepodporovala tento pár a jejich lásku, jenže lásce nemůže člověk jen tak poručit, Emily s Natanem vzali svůj život do svých rukou a utekli do Whitechapelu. Proč zrovna do tohoto místa? Proč si vybrali místo, které je obklopené smůlou nešťastných duší? Neměli zrovna kam jít a ani finanční prostředky na to, aby odjeli třeba do Skotska. Natanův otec byl obchodník, její otec byl lékař, který ošetřoval smetánku. Emily krátce nato otěhotněla. Jenže osud jim nepřál. Natan získal práci v jedné z továren, ve které pracoval dodnes. Emily nemohla nic najít a také jí to Natan vzhledem k jejímu požehnanému stavu nedovolil, ani jí nedovolil, aby se prodávala, to zavrhli vlastně oba dva. Emily po těžkém porodu zemřela, porodní bába nebyla tak kvalifikovaná jako lékař, i když, možná by si s tím, ani lékař nevěděl rady, lékařská praxe, metody té doby, nebyly zrovna ideální, syn naštěstí přežil, ale nakonec zemřel na turbekolózu o šest let později. Natan si živě pamatoval na tyhle bolestivé chvíle, kterého uvrhly do propasti, proces hojení trval nekonečně dlouho. Natan si již s žádnou ženou nezačal, ani s prostitutkou, která se mu nabízela, kdykoliv se naskytla příležitost, bylo to většinou ve chvílích, kdy byl Natan opilý, ve chvílích, kdy většina mužů lehce ztrácí zábrany, ale tenhle nikoliv, byl neoblomný a trval na svém. Nebylo žádné prostitutky, která ho měla, nemohla se chlubit, že získala muže s hnědými vlasy a velkými, na žida, netypickýma modrýma očima. Tento, na poměry Whitechapelu, pohledný muž měl raději rád společnost ginu a samotu, kterou si vybral sám. Z jeho života mu zbyla práce a vzpomínky, také jedna fotografie jeho Emily, její vůně vyprchala, on zase bolest svázal do svého srdce a nikoho tam nepustil. Nehodlal to udělat, nechtěl zneuctít památku své ženy a syna. Oba byli v jeho srdci, navěky s nimi byl spojený a tohle ctil, byl jeden z mála, který měl pevnou vůli. Po smrti Emily syna vychovával sám, bez něčí pomoci, ale musel přitom pracovat, neměli to jednoduché, bez matky. Natan věděl, že synovi maminka chybí, nedokázal by najít pro něho vhodnou maminku, nedokázal to udělat, ne Emily, ani svému synovi a pak i on byl najednou pryč. Znovu viděl někoho blízkého umírat, ale synova smrt byla krutá, trvala velmi dlouho, což bolelo ještě víc. Natan u svého synka seděl a držel ho za ručičku, byli v nemocnici, Natan své veškeré úspory dal na léčbu, která stejně k ničemu nevedla. Dokonce kontaktoval otce Emily, ten ale přišel, když bylo příliš pozdě. Otevíral dveře zrovna ve chvíli, kdy chlapeček naposledy vydechl. Díky tomu se lékař dozvěděl i o umrtí své nejmladší dcery. Byla to krutá daň za to, jak byl neústupným otcem, najednou nebyl plný vzteku, soucítil a poznal, jaký Natan byl doopravdy. Lékař však výčitky měl dokonce svého života, který nastal před půl rokem, Lékař měl temné myšlenky, měl v paměti, že díky své povaze ztratil nejenom dceru, ale i vnuka. Natan mu byl na pohřbu, všechny rozepře, boj byl rázem pryč. Natan nebyl pijan, dbal na to, aby mohl včas a v určité výši platit nájem. "Nebudeš se tu bát?" optal se ustaraně Natan. "Já tu zůstanu?" optal se malý klučík, vytřeštil svá modrá očička. Byl překvapený, šlo vidět, že chlapeček neprožil nic kloudného a pokud ano, nepamatoval si to. Šlo vidět, že chlapec málo jedl, pokud něco na ulici našel, byl to pro něho Štědrý den. To Natana rozčilovalo, věděl, jak to tady chodilo, ale život dětí na tomto místě ho rozčiloval ještě víc, lomil jeho dobré srdce. Najednou si uvědomil, že toto místo zabilo jeho ženu a syna a choval se nezodpovědně, nebo mu to nyní, takhle připadalo. "No, ano. Tam venku je to nebezpečné." Odpověděl Natan. "Je tu teplo, máš tu oblečení, nyní se můžeš okoupat." Natan ukazoval na vědro s vodou, vedle něho ležel stůl, kde leželo zrcadlo a hřeben. Chlapeček se podíval na vědro a zpět na muže, který se již otočil a chtěl již jít. "Děkuji." Řekl chlapeček. "Ale nebude se pan domácí zlobit?" dodal ustaraně. Muž se zastavil před dveřmi a otočil se k chlapečkovi, usmíval se na něho, šel k němu blíž, poklekl před ním. "Nebude, cestou mu řeknu, že tu mám hosta." Řekl muž a spiklenecky na chlapečka mrkl, najednou se zarazil. "Ani jsem se ti nezeptal na jméno." "Maminka mi dala jméno John" Odpověděl automaticky malý chlapec, který se díval na Natana se psím kukučem. "John." Zopakoval Natan a usmál se. "Máš neobvyklé jméno." Poznamenal John. "Je to cizí jméno." Řekl Natan a dusil se smíchy. "Tak nic, budu muset jít do práce, ať nepřijdu pozdě. Hlavně nikomu neotvírej. Ano?" "Nebudu otvírat nikomu, jenom tobě, Natane." Odpověděl malý John. Natan se postavil, pohladil Johna po vlasech, obrátil se ke dveřím a odešel. John stál jako přibitý, vzorný, Natan se na něho ještě podíval, usmál se a zavřel za sebou. Na chodbě, o patro níž, se potkal s Anthonym Lemonem, panem domácím. "Buďte zdráv, pane Lemone." Pozdravil ho Natan. "Áa, pane Barkate, zdravím vás." Pan domácí někam odcházel, zrovna mířil ke schodišti. "Chtěl bych s vámi mluvit." Natan se k němu přiblížil, pan Lemon se zastavil u schodů a obrátil se k Natanovi. "Co potřebujete, pane Barkate?" "Přes noc u mě přespal klučík, je asi šestiletý, našel jsem ho před hospodou na ulici, zřejmě nemá příbuzné. Chtěl bych ho adoptovat, pokud by to šlo, mohl byste ho zaregistrovat? Jistě vím, že nájem by byl dražší." Řekl Natan. "Aha, no ovšem, že ho zapíšu. Vážím si toho, že jste mi to řekl." Domácí zkoumal okolí, jenom, aby ho nikdo neslyšel. "Vzhledem k tomu, že jste mi to řekl, jistě vám sice zvýším nájem, ale o něco málo. Cením si takových lidí, jako jste vy, někteří to totiž zamlčí." Pan Lemon si pamatoval na den, kdy k němu poprvé přišel pan Barkat. Byl tenkrát zamlklý, zamračený, prostě smutná duše. Nyní se alespoň usmíval, což pana Lemona potěšilo, sice nevěděl o událostech, které Natana v posledních letech potkaly, ale měl radost i za něho. Pan domácí do té doby, než ho poznal, byl plný předsudků ohledně židů, jako takových, ale jakmile tohoto chlapíka poznal blíž, předsudky mizely a jednal s ním jinak, než na začátku, což Natan zaznamenal, jeho dnešní reakce ho překvapila. I to bylo zajímavé… bylo to zvláštní. Natan však skryl svou radost, věděl, že štěstí může mít svou lhůtu či cenu, za kterou by později zaplatil. Nechtěl to zakřiknout. "Děkuji vám, pane Lemone, již musím jít, spěchám do práce." Odpověděl Natan, obešel pana Lemona a odcházel. Natan sestoupil schody, otevřel domovní dveře a zmizel v davu lidí.
V tu chvíli z uličky vyšel James a Thomas. James byl z noci poněkud zaražený. "Co se děje? Vypadáš, jakoby si spolkl hřebíky." Poznamenal Thomas a přátelsky ho poklepal po rameni. "Je to zvláštní." "Co? To, co ti řekla Anna? Také jsem měl stejné názory jako ty, dokonce jsem se tak choval jako ty. Moc mi pomohla." Thomas se zastavil, uvažoval. "Páni, skoro to vypadá, jako bych viděl svou minulost, ale s menšími rozdíly." "To by mě zajímalo jakými?" "Nebyl jsem tak pitomý." James se zašklebil, moc ho Thomasova odpověď nepotěšila, ale své pocity si raději nechal pro sebe, Thomas šel k vozíku a zachechtal se. "První dny jsem se nesetkal s přátelstvím, ani s vlídným chováním, etiketou." Vyjmenovával James. "Jooo, tady je ti to na hovno. Tady se lidi nepřetvařují." Odpověděl Thomas, zarazil se, pak se zasmál své poznámce, šel k vozíku a tahal ho. James byl vážný. "Ukaž, pomohu ti." "Ne, já to zvládnu." Odpověděl Thomas. James se ohlédl, setkal se s tváří mladé dívky, zrovna šla do práce, šla k potemnělé, úzké uličce, bylo na ní znát, že i když je mladá, tak měla velké starosti, její tvář tomu odpovídala, byla to právě Mary. James najednou vzpomínal na to, co mu řekla Anna. "Za své hříchy člověk platí, ty splácíš svůj dluh. To co si zničil, aniž by si to dal. Ty jsi jenom bral a nyní poznáváš stín života." Anna s Jamesem seděli u stolu, svíčka plápolala, bylo to jediné světlo v jinak temné, tiché světnici, Thomas již dávno spal. Anna otočila další kartu. "I místo, jaké je peklo na zemi, může se zrodit něco krásného. Je dost možné, že to potkáš, ale je pouze na tobě, zda si to udržíš, nebo to znovu ztratíš." "Co tím myslíš?" Anna se na Jamese usmívala, něco ve svých očích skrývala. "To musíš poznat ty sám, Jamesi. Nebyl si připraven na změny a přišly, čekal si na změnu a nepřišla. Přijde to, ale musíš vypustit svůj vztek, uvaž své kříže v srdci, ale nikdy nezapomeň na své chyby, protože, jestli je zapomeneš, uděláš je znovu a tentokrát budou mít fatální následky pro tebe a tvé okolí." "Dokážeš člověka pěkně vyděsit." "Říkám jenom to, co mi říkají karty a tvé oči."
James se zamyšleným pohledem šel na druhý konec vozíku a tahal ho zezadu, alespoň tak chtěl Thomasovi pomoct, ale šlo to těžko, pomalu. Ulice byla jako vždy přeplněna, lidi se na sebe tlačili. Jeden pár stál na okraji, žena se opírala o stěnu domu a muž stal hned vedle ní a o něčem diskutovali. Pár prostitutek sjednávalo "obchod" se zákazníkem, další čekalo na vhodného kandidáta. Muži odcházeli do práce, nebo do hospod. Z jatek vytékala krev a výkaly poražených zvířat, lidi po tom šlapali a vůbec jim to nevadilo. Pár opilců leželo na chodníku, kolem nich chodily krysy. James s Thomasem kolem lidí pomalu procházeli. James si všiml jedné ženy, která držela v náručí dítě, její oči byly smutné, poznamenané rodinou tragedií, žena nezaplatila nájem, domovník zrovna jí dával na ulici věci, jeden stůl, pár kousků oblečení, tohle byl ženin majetek, dívala se na to se zoufalstvím, měla stažené hrdlo, nemohla ani dýchat a polykala slzy ponížení a bolesti, pravý boj o přežití pro ni teprve nastal.
James s Thomasem procházeli kolem Rose. Byla pobledlá, vyhublá, strhaná, těžce dýchala, bolelo ji tělo. Seděla na zemi a opírala se o stěnu, byla slabá, příliš slabá, šla kolem ní jistá paní Nancy Darrowová, znala jí již přes rok, žena se zastavila před Rose a chvíli uvažovala, jestli je to opravdu ona. "Rose?" Rose nevnímala, udělala bolavou grimasu a sáhla si na srdce. "Rose?!" křikla polekaně Nancy a rychle poklekla před Rose, chytla jí. "Co se stalo? Jak to vypadáš?" optala se ustaraná Nancy, zkoumavě se dívala na svou přítelkyni, "Pojď, půjdeme." "Nemám sílu vstát." Rose konečně odpověděla, najednou jí přejel mráz po zádech. "Je mi zima." Řekla tiše. Ženský hlas vnímala, ale byl jako by v dálce, viděla dvojmo, přimhouřila oči a zkoumala výraz ženy, kterou teprve nyní zaregistrovala, ve vzpomínkách pátrala, ženu zařazovala, protože znala její jméno i hlas Rose byl povědomý. "Jsi to ty Nancy?" optala se pro jistotu. "Ano, jsem to já." Odpověděla Nancy, byla vědoma, že je na tom Rose špatně a že potřebuje nutně pomoc. "Pojď, půjdeme, znám někoho, kdo by tě z toho dostal." Řekla Nancy a pomáhala přítelkyni vstát. "Nech mě tady, nemám peníze." "Drž tu hubu a půjdeme!"okřikla ji Nancy, bylo jí jedno, jestli jí někdo slyší, ostatně, tady byli všichni hluší. Jenom stěny domů měly uši a občas by si přály je nemít. Byli němí svědci, svědci vražd, krádeží, slyšeli tolik sprostých slov, viděli tolik hrubostí, které člověk se může dopustit na tom druhém. Kde je ta lidskost? Kde je ta loajalita? Kde je potřeba pomáhat? I když i na takovém pekle se najde láska a porozumění, ale jenom velmi málo. O to víc jsou cenné, protože jsou vzácné. Obě ženy šly o jeden blok dál, kde bydlel, lékař. Bylo to zvláštní ve Whitechapelu potkat lékaře, ale budiž, tento by se dalo říct, byl padlý. Ztratil práci a postavení, díky zpackané lékařské pomoci u jednoho z prominentních pacientů. Žena mu odešla za jiným, postavení a peníze ztratil. Odešel z West Endu a byl zde, ve Whitechapelu, ale lékař to byl. Tady nemusel nic ztratit, tito lidé neměli nic, ani moc, vlastně neměl již nic, než znalosti anatomie. Nancy zaklepala naléhavě na dveře. "No jo již jdu." Oznámil lékař za dveřmi, šel k nim a otevřel je. Nancy stála, vrávorala, Rose se přítelkyni držela. "Zdravím, má přítelkyně má problém." Lékař se podíval na Rose, rychle jí vzal do náručí a šel s ní dovnitř, Nancy šla za nimi a zavřela za sebou dveře. "Skoro nevnímá." Pronesla ustaraně Nancy a dívala se soucitně na přítelkyni, kterou lékař položil do postele, Rose se celá třepala zimou. "Bože." Pronesla tiše Rose. Lékař si vzal fonendoskop, strhl jí šaty, aby jí mohl si poslechnout, "Držte ji." Řekl k Nancy, která okamžitě uposlechla. Poslechl si její srdce, vyděsil se. "Jak se vám dýchá?" "Špatně." "V plících to doslova praská, srdce si stěží udrží interval." Konstatoval doktor. Rose se rozkašlala, ústa si přikryla, z nich tekla krev, doktor spěchal, aby mohl přinést hadr, přiložil ho k ústům. "Vyplivněte ty hleny." Rose uposlechla. "Má příbuzné." Obrátil se doktor k Nancy. "Děti s bývalým manželem, ale již dlouhou dobu s nimi není v kontaktu" Odpověděla Nancy a ustaraně se dívala na přítelkyni, muž smutně přikývl, utřel ženiny ústa. "Jak dlouho máte tyhle potíže?" Rose nereagovala, "Jak dlouho máš ty potíže?" opakovala doktorovu otázku Nancy. Rose se na ní podívala, slzy jí ztékaly z očí, byla zpocená, pobledlá, její ústa byla od krve. "Asi šest neděl? Nemám zdání o čase." "Ach, to je velmi špatné, včas jsme to nepodchytili." Nancy se vztekle obrátila na lékaře. "Co to povídáte? Musí přece být způsob." "Nancy, pomohl jsem vám, protože jsme tomu mohli zabránit, ale u Rose,…již to nejde." "Může to jít, pokud budete chtít!" Nancy byla rozčílená, Rose jí chytila za ruku. "Když to nejde, tak nejde." Rose pocítila únavu, ale divnou únavu, bylo to mezi usnutím a závratí, tělo jí sláblo, věděla, že již se nepostaví. Lehla si na postel, Nancy jí přikryla. Lékař smutně odcházel, šel do kuchyně, posadil se, vzal si láhev ležící na stole, nalil si a napil se. Chtěl dostat myšlenky jinam. Tohle u své práce upřímně nesnášel, přestože to viděl docela běžně. Nancy byla pořád u Rose. Zůstaly u onoho doktora, Rose chtěla odejít, ale lékař jí to nedovolil. V noci měla Rose silné záchvaty kašle, Nancy s lékařem o ni pečovali, lékař ještě zkoušel bylinky, léčivé masti, aby mohla alespoň chvíli spát, ale nešlo to. Rose se dávila, Nancy se na to nemohla koukat, chtělo se jí řvát. Rose byla jedna z dalších lidí, kteří jí pomohli, ale věděla, že nemůže jí splatit dluh. "Rose." Nancy jí hladila po vlasech, Rose tekl proud krve, u postele byl kýbl, již vykašlávala nejen hleny a krev, ale části plic. Nancy jí utírala neustále krev z úst. Lékař se snažil jí dávat léky, ale ty již Rose odmítala.
Rose pocítila, že to přichází, zemřela k ránu. Procházela se po ulicích Whitechapelu, přes Dean street, dostala se i k pokoji, který dobře znala, uviděla postýlky a v nich viděla své děti, Rose k nim přicházela, plakala radostí. "Děkuji, Bože." Pohladila tvář své dcerky a syna a chvíli je pozorovala. Ucítila v zádech závan, obrátila se k němu a uviděla temnou mlhu, váhavě do ní vešla. Dostala se do tunelu, byla tma, nikde nikdo. Rozhlížela se, chtěla jít zpět, ale něčí síla ji v návratu nedovolila, otočila se zpět a uviděla na konci světlo, šla pomalu k němu, až jí světlo pohltilo.
Bývalého Rosinina manžela probral nezadržitelný a hlasitý pláč jeho mladšího synka. Šel do světnice, vzal chlapečka do náruče, najednou se ozvala rána, obraz, který vlastnila Rose a který zůstal tu po ní, spadl na podlahu. Joseph již pochopil, podíval se na svého synka a políbil ho na čelo.
Nancy Rose držela za ruku, jakmile se ráno probudila, lékař již konstatoval jen smrt. Přivolal pomoc při odklizení těla, Rose vzal jeden z mužů a položil jí na klinickou, pohotovostní rakvi z kůže, Nancy seděla, mlčela, přijímala tuto skutečnost.

PF 2016

31. prosince 2015 v 19:43 | Alžbeta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

bohužel jsem oželila přání k Vánocům.To víte, že jsem Vám přála ty nejlepší a nejkrásnější Vánoční svátky, ale bohužel, jenom v duchu, Silvestr, ale nevynechám, to rozhodně ne.

Za čtyři hodiny a 36 minut, počítám od chvíle co jsem začala psát tenhle odstavec, se rozloučíme se starým rokem 2015, pro někoho to byl rok změn, byl náročný, nádherný. Najednou si uvědomíme, že čas letí, pamatuji si i Silvestra 2010 a najednou si uvědomím, že je tomu pět let. Zase budeme o rok starší, a zase tím straším. Muehehe. Vždy po ohňostrojích doufám, že bude všechno ok, tak jak to má být. Roční předsevzetí nemám ráda, pokaždé to něják poruším, to se stává asi každému. Mno raději si ho řeknu v duchu... hmmm... stejně ho poruším, nebo do půlnoci ho změním tak, abych ho mohla porušovat.
Ale co chci říct, teda napsat, v tomhle případě. Přeji Vám krásného Silvestra, nepřežeňte to s petardami. Nesnáším, když cesta domů se mění v minové pole, když se nevyhneš petardám, nevyhneš se "veselým lidem", pardon, oni jsou skutečně veselí, nebo v nejhorším, agresivní a nadržení, to bylo jen tak mimochodem.

Přeji Vám, aby ten nový rok, to miminko, které přijde bylo pro Vás ve znamení zdraví, protože je zdraví cennější, než zlato, nebo miliony ve Sportce, stejně Vám je zdaní, to jsem slyšela, jenom slyšela, ach jo... štěstí, i to je třeba, co kdyby jste narazili na tu pravou/ toho pravého, vyhráli již zmíněnou sázku... úspěch, znamená štěstí? Štěstí je jenom muška zlatá, otevřeš dlaň a uletí, ale mít štěstí na skvělé kamárady je prostě super věc, mít štěstí na skvělého šéfa, mít střechu nad hlavou, být s rodinou, to je ta podstata štěstí, není tomu tak? Ano, je tomu tak, teda pro mě určitě, také lásku, která hřeje srdce, bez ní bychom byli jako Grinch, kterému se zmrazilo srdce, ale nakonec mu roztálo, to je taky fakt.
Rok 2016.. otevřou se nové dveře, nová naděje, pro někoho, nové směrnice, nové hlášení, nová práce, nový život, nové vojenské situaci, spory, politické šachy,ale i jiné negativní a snad těch bude víc, pozitivních situací.

Vaše Bětka

Ahmedova smrt

28. prosince 2015 v 21:03 | Alžběta T. |  Kossem Sultán
Tak další můj pokus, má práce, ještě se vlastně nezobrazila tahle scéna a kdo ví, jak jí scenárista pojme. Nic méně další má představa o tom, jak by to asi podle červené knihovny bylo. Skutečnost byla jistě daleko drsnější.

Sultán Ahmed je na tom čím dál hůře. Kosem Sultán čeká před dveřmi komnaty svého manžela proto, aby s ním mohla být. U ní jsou jejich synové Murad s Ibrahimem, jejich dětské oči již tolik nezáří, měli na paměti tatínkův kolaps, přímo před nimi. "Alláh, dej sílu našeho Vládci, dej k jeho uzdravení." Povzdechla si smutně žena, v černých šatech, se závojem zakrývajícím její hnědé vlasy, zavřela oči, stokrát prosila Alláha o uzdravení své lásky. Dveře komnaty se otevřely, její zelené oči se otevřely, vysílaly naději. Lékař posmutnělý k Sultánce s poklonou přichází, zarmoucen. Nyní byl poslem špatných zpráv. Sultánce nemusel již nic říkat, vyčetla to z očí, které k ní zvedl. "Sultáno, stav Vládce…" Sultánka zvedla ruku, "Ne." Stačila říct, bylo to těžké, těžší bylo vejít dovnitř, synům matka nedovila vidět jejich otce, i když srdceryvně plakali. Kosem se pomalu přibližovala ke svému muži, kterého sužoval břišní tyfus, byl pobledlý, zpocený, ve vysokých horečkách, svíjel se v křečích, kterého trápily, nejvíce v břišní oblasti, již blouznil, jeho hlava byla jako by ležela ve střepech, které nikdo nemohl uklidit. Sultánce se draly slzy do očí. "Ahmede." Stačila jenom vyslovit, Sultán jí slyšel zdálky, obrátil se k hlasu, viděl jí mlhavě, jakoby z jiného světa. Kosem se zalekla. Jakoby v panenkách spatřila projít stín smrti. Posadila se k němu a políbila ho na čelo, hladila jeho vlasy. "Kosem." Stačil hlesnout, měl myšlenky na ni. V tu chvíli, jako by viděl bílou postavu, která se k němu přiblížila. Byl to jeho otec Sultán Mehmed Chán, natáhl k němu ruku. "Otče?" Kosem se podívala na svého manžela ustaraně. "Ne, nedívej se na něho." Vzala ho za hlavu a nutila ho, aby se na ni díval. "Ne, nedovolám ti to." Jenže mu to nedalo, díval se na otce. "Pojď, nadešel tvůj čas." "Ahmede!!" křikla Kosem. Sultán se láskyplně podíval na svou ženu, s vypětím svých sil jí pohladil po její krásné tváři. "Já musím, nadešel můj čas, Kosem." Řekl láskyplně, potichu, opakoval slova svého otce, malinko se usmál. "Ne!! Ne, Ahmede, máš tu syny a mě, nemůžeš nás tu nechat." Sultánova duše, již odcházela z jeho těla, jeho oči se na ni dívaly, ale tělo bylo bez duše, bez života, oči byly nyní prázdné, to poznala hned. Kossem ho pustila, položila si hlavu na jeho hruď. Blížila se bouřka, šlo slyšet hřmění. Necítila nic, ani lehké nadzvednutí hrudi. "Ahmede." Vzhlédla k němu. "Ne. To ne." Řekla potichu, přesto chtěla křičet, ale něco jí škrtilo krk, nemohla vydat hlásku. Duch jejího manžela se na ni podíval, loučil se s ní a pak se otočil a zahlédl světlo. Podíval se na otce, který se na něho usmíval. Ahmed se podíval a šel vstříc tomu, co ho čekalo a onom světě.
"Jsem Ahmed, narozen 24 let po smrti velkého Sultána Suleymana. Utrpěl jsem bolest ze ztráty svých bratrů. Ve svých čtrnácti letech jsem se stal Sultánem, Vládcem Osmanské dynastie. Ztratil jsem však své území. Chtěl jsem ukázat ráznost a rozhodnost, něco se mi podařilo. Modrá mešita je mou pýchou a dědictvím, které sem tu zanechal a mou krev v podobě dětí. Jsem Sultán Ahmed. Moc mi ukázala to, že být Sultánem neznamená všechno, není to jenom bohatství, ale i rozhodnost, silná ruka, pevný základ, mít za sebou svého lva, dobrého přítele, dobrého rádce. Prožil jsem prohry na bitevních polích, ale ne na polích lásky. Jsem Ahmed manžel, Vládce, otec."

Kosem se dívala na svého manžela, pak vstala, dívala se na tělo svého Ahmeda, držela se za srdce, cítila tu bolest, slzy jí stékaly po tváři a nesnažila se je zachytit. Obrátila se a šla k terase, musela se nadýchat čerstvého vzduchu. Opírala se o zábradlí, kde před lety stála, když zjistila, že jí tají psaní od její rodiny. Tam se vzdala svého snu, své rodiny, jenom kvůli Ahmedovi. Rozpršelo se. Vzpomínky se jí promítaly v hlavě, jako by byla zrovna před smrtí a v podstatě to byla pravda, spolu s ním zemřela i ta část, kterou mu věnovala, část jejího srdce. Kosem Sultán zakřičela, řvala a trhala se na kousky, blesky vyšlehaly z nebe. "Zradil si mě!!!!!" Sultánka křičela do nebe.


Část 45.

25. prosince 2015 v 19:46 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Mehmed spolu s vojskem tábořili v polovině cesty do sídla říše. Abbas se díval na noční oblohu, za ním přišel Mustafa Paša, zastavil se u něho. "Vždy když se podívám na oblohu, vzpomenu si na svou ženu, doufám, že v sídle říše je všechno v pořádku." Řekl Mustafa. Abbas se na něho podíval. "Já zase vzpomínám na rodinu, na ty, které jsem ztratil navždy a na ty které jsem ztratil ze svých očí. Doufám, že dočasně, snad je znovu spatřím." Odpověděl Abbas, znovu vzhlédl na nebe a Mustafa si ho změřil. "Zažil si více, než by se zdálo." Mustafa se usmál. "Již chápu tvé chování." "Taky si to zažil." "Všichni máme své oběti, abychom dosáhli toho, čeho chceme dosáhnout." "Netušil jsem, že jsi filozof." "To vše mě naučili v Enderunu, měl jsem spolehlivého učitele." Řekl s úsměvem Mustafa. Abbas se k němu obrátil. "Osman bude jednat velmi rychle." Řekl Osman ustaraně. "Vojsko si potřebuje odpočinout, přece jenom potřebuje sílu na válku, která jistě nastane." Odpověděl Mustafa a zvážněl při vzpomenutí na to, co se může stát. "Problém mi dělají i Janičáři, jsou velmi nespolehliví." Řekl potichu Abbas, protože dva Janičáři procházeli kolem nich. "Půjdou tam, kde se bude platit nejvíce." Dodal Abbas a sledoval dva muže. Mustafa mlčel, pouze přikývl, dobře je znal, stejně jako Abbas, ostatně mezi nimi se pohybovali. "Nebude těžké pro Osmana sehnat potřebné lidi, ostatně mnozí z nich jsou mu zavázáni. Měl vždy tajné a velmi silné nitky." "Proto se ho bojí i samotný Sultán." Skočil mu do řeči Abbas. Mustafa se odmlčel, Abbas se na něho podíval, jelikož Paša nereagoval. "Proto se ho bál i jejich otec, Sultán Ahmed." Řekl Mustafa. Abbás se podíval na muže, kteří přecházeli k druhému stanu na konci tábora. "Jedno, ale našemu Vládci zbývá…. My a obyčejný lid. Díky jeho staveb škol, mešit a nemocnic jistě získal své příznivce." Mustafa přikývl. "To ano, ale otázka je na místě." Odpověděl Mustafa. "Bude to vůbec stačit?" "Nepochybuj o Vládci." Odpověděl Abbas, "Neměli bychom pochybovat." Jako by se probral. "Osman je šelma, ale Mehmed je pánem všech šelem."
Sultán Mehmed přijel domů, do sídla říše. Palác našel však podivně prázdný, prošel ho skoro celý, až šel na nádvoří, bylo plné mlhy, najednou se mlha rozplynula, nádvoří bylo plné lidí, Mehmed byl uprostřed uličky a pozoroval armádu, která stála poslušně v řadě. "Pozooor! Přichází Sultán Osman Chán Hazetleri!" Brána se otevírala a vešel skutečně Osman k trůnu, posadil se a jeho výraz značil vítězství nad bratrem. Armáda, Pašové, Beyové se poklonili novému Vládci. Osmanův pohled se zastavil právě u Mehmeda. Mehmed pozoroval svého bratra, za jeho zády byla vidět blížící se postava ženy, s ohromením zjistil, že ta žena je jeho matka. Defne Valide Sultán. "Konejte." Přikázal nový Sultán a kolem Mehmeda přistoupili němí, když bojoval o život, spatřil mrtvá těla Daye Sultán, Aysun Hatun a jejich dětí. Sultán Mehmed se probudil s výkřikem ve svém stanu. Ten sen byl tak strašidelně reálný, mohl být skutečností a nyní Mehmed věděl, že válka s jeho bratrem, která zpustoší zem je nevyhnutelná.
Druhý den ráno seděla Gulšah Sultán se svou dcerkou ve svých komnatách. "Maminko, v knihovně jsem si četla zajímavé příběhy, dokonce tam byly i Biblické příběhy a cesta našeho proroka Mohameda." "Aspoň si zjistila něco jiného." Usmála se Gulšah. "A copak ses dozvěděla?" "Mami, chci se vzdělávat, být neobyčejnou Sultánkou, chci být chytrá." Gulbehar měla rozzářený obličej, velmi jí to prospívalo, za což byla Gulšah ráda, matka svou dcerku políbila na čelo. "Brzy se staneš ženou a vdáš se, budeš mít děti, budu tě podporovat, ať budu kdekoliv a budu navždy s tebou." "To vypadá mami, jako by ses rozloučila." Řekla šokovaná Gulbehar, Gulšah zesmutněla při vzpomínce, že Gulbeharnin bratr, její syn je naživu na okraji Istanbulu. "Mami?" vtrhla dcera matku z uvažování. "Nic… jenom jsem tak uvažovala, Gulbehar." "Mami, jak se vdám, tak tě neopustím." Řekla pevně rozhodnutá Gulbehar. Sultánka se zasmála, Gulšah opět zesmutněla, vzala dceřinu ruku. "I životní situace, do kterých se dostaneš v životě, tě mnohé naučí a nemusejí to být jenom Biblické příběhy či příběhy někoho zcela jiného." "Proč tu jsou svitky, které s naší vírou nemají nic společného." "Jde o náboženství, které jsem před lety uctívala. Musíme si toho vážit. Každá země má své zvyky, svou víru, kterou chce někomu jinému předat. Každá víra má své pro a proti a každá má svou sílu, kterou předá svému věřícímu. My jí máme u sebe a ani jsem o tom nevěděla." Gulšah pohladila svou Gulbehar po vlasech. "Jsi součást mé duše i duše svého otce." "Já vím, sama si mi to již několikrát říkala a pamatuji si to." Gulšah spiklenecky mrkla na dcerku. "No vidíš. Ty jsi má chytrá hlava, v životě se neztratíš, jenom nesmíš ztratit svou sílu, kterou máš snad od narození." Gulbehar se dívala na matku s úctou a respektem, Gulšah se usmívala.
Aysun se probudila, ležela ve studené zemi na zádech, převrátila se na bok, uvažovala a pak se posadila, pravou rukou se opírala o zem. Rozhlížela se po cele. Ne, neplakala, pouze uvažovala. Jak se odtud dostane?
Valide šla jako lev v kleci, sem a tam. Byla rozzuřená. Do komnaty vstoupil voják, Valide se zastavila a hypnotizovala muže přísným pohledem. "Sultáno" poklonil se voják, "Po Daye Sultán, ani dětech Sultána Mehmeda Chána není, ani stopa." Valide přistoupila blíž k vojákovi. "Hledejte jediné vodítko, najděte je. Přece se nemohli všichni do jednoho vypařit?" "Prohledali jsme Istanbul i cestu do Edirne i samotný palác, ale žádná stopa, nenašli jsme ji." "No pochopitelně, že jste je nenašli, když Sultánka, ani neodjela do Edirne." Valide byla rozčílená. "Byla to obyčejná lež. Lež, která se nevyplácí a rozhodně ne u mě." Řekla si Sultánka, spíše pro sebe. "Sultánko, ani v Istanbulu o nich nic neví, dokonce, ani je neviděli." "Jak se mohly dostat z paláce, Šehzade s nimi rozhodně nejeli." Valide se otočila zády k vojákovi a posadila se, uvažovala. "Jak mohli všichni proklouznout bez povšimnutí?" zeptala se nevěřicně. "Jedině." "Ano, Sultánko?" "Existovala chodba, kterou vybudovala Sultána Afife Hadan…, ale ta je zazděná." "Možná není, Sultáno." "Sama jsem ji nechala zazdít, tenkrát mým spolehlivým sluhou, každý mi to potvrzoval, dokonce mi to ukázali, jsem přesvědčená, že již ta chodba neexistuje." Prohlásila přesvědčeně Sultánka. Voják se nadechl. "Třeba sluha neuposlechl." "To ne, vyloučeno. Nedovolil by si to. Jedině, že by byla jiná chodba, o které doposud nevím." Sultánka si povzdechla. "Můžeš jít a hledej se svou družinou dál. Musíte je najít a pokud možno živé a zdravé." Přikázala Valide. Voják bez dalšího slova se poklonil Sultánce a odešel, ještě se srazil ve dveřích s očekávanou Elenou, ani se nepozdravili a nevyměnili pohledy. Elenu očividně muž nezajímal a stejně tak, ona nezajímala jeho, nebo spíše, nesměla ho zajímat. Nebyl eunuchem, nebyl ženou. Harém byl pro normální muže zakázán, bez rozdílů, výsad, jenom jedině Mustafa měl toto zvláštní povolení. Misha aľ Paša mohl klidně i s funkcí Paši vstoupit do harému bez onoho povolení. "Sultáno, pročesávaly jsme s Kalfami chodby, kde by mohly ženy proklouznout spolu s princi." "A?" "Nic, nic jsme nenašly."Elena kroutila hlavou. "Aaaagh!" Valide byla vzteky bez sebe.
Elena opět s Kalfami prohledávaly chodby harému. Dívky, které seděly, se dívaly na Kalfy prohledávající celý harém. "Prý Aysuniné děti i děti Daye Sultán beze stopy zmizely, Daye včera odjela." "A kde je Aysun Hatun, ještě včera jsem ji viděla, jak jde s Jelenou po zahradě." "Je v žaláři, kvůli tomu, že pomohla nechat zmizet děti." "Prý se jedná o spojenectví mezi Daye Sultán a Aysun." "Prosím?" nevěřicně se zeptala otrokyně, druhá přikyvovala. "Jenom ony dvě to společně dokázaly." "Jakmile se Vládce vrátí, bude jistě konec Daye a Aysun." "Ale nechápu, proč daly pryč i dcery." "To netuším."
Aysun seděla uprostřed cely, po letech zde přebývala. Modlila se, za Mehmeda a vojáky, za říši. Modlila se celý den. Žalářník jí donesl jídlo a pití. "Musíš jíst, Hatun." Pronesl vlídně muž, byl to dobrák a navíc tuhle mladou ženu znal již dřívějších pobytů. "Nechci nic." Odpověděla Aysun. Celou dobu s nikým nemluvila, ani nejedla. Začínala být slabá, tím jak nepřijímala potraviny.
Safia spolu s princi odjížděli dál, museli. Safia poslouchala rozkaz své paní, neustále měla v uších její slova před odjezdem. Občas přespávala a jedla s dětmi po vesnicích. Zatím žádné stopy, ani zprávy po hledání princů nebyly slyšet, což se Safii částečně ulevilo, ale věděla, že to nastane.
Daye držela svou Mahidevran, Mária držela Neylan, ta cestou usnula, Mária se na ni podívala. "Je nádherná." Daye také pozorovala dcerku své sokyně. "To ano." Mária se na Daye podívala. "Ptáš se i očima, změnila si návyky, stejně jako celá tvá osobnost, Mário." "Změnila se, protože chci." Odpověděla služebná. Mahidevran je tajně poslouchala, dělala, že usíná. "Inshalláh, vrátí se Mehmed, a dá všechno do pořádku." "Amen." Odpověděla Mária, ne, že by se stala konečně muslimkou, ale proto, aby, že se to očekávalo, ale spíše to bylo proto, aby Sultánce dala klid v duši, nyní tohle skutečně potřebovala. "Ani ve snu by mě nenapadlo, že je toho schopná." Dodala Daye smutně, Mária věděla koho tím Sultánka myslí, nechtěly zrovna mluvit před děvčatyValide Sultán. "Eso se změnilo v prach." Mária se podezíravě podívala na svou paní. "Vy máte plán." "Ano, to mám." Odpověděla Daye s tajemným výrazem.
Gervehan Sultán procházela chodbou, šla zrovna za svou matkou. Právě se zrovna dozvěděla o tom, co se stalo. "Zůstaň tady." Přikázala Sultánka své služebné Firuzi, tak se mlčky poklonila Sultánce na znamení své poslušnosti.
Gervahan Sultán vešla do přijímací místnosti. Dcera se poklonila své matce, ta seděla na své sedačce. Služebná právě zapalovala krb. Plameny se rozžhavily a poltily dřevo, které pracně služebná uložila. Služebná se otočila ke své paní. "Můžeš jít." Přikázala Valide a přitom se dívala na plamen, věděla o přítomnosti své dcery, ta se k ní přiblížila. "Valide." "Vím, o co ti jde." Řekla místo pozdravu Valide. "I s tím máš i ty něco společného?" dodala Valide naštvaně. "Myslíš s odcestováním mých synovců a neteří?" optala se Gervahan poněkud podrážděně, Valide vstala a přistoupila blíž ke Gervahan, dívala se své dceři do očí a hledala sebemenší chybičku. "Nesnaž se, Valide." "Projev mi úctu!" vykřikla rozčilená Valide, zvedla výhružně prst k dceři. "Nechtěj mě naštvat více, než je zdrávo, Gervahan." "Dala jste mi život, tak mi ho můžete i vzít. To již jste mi několikrát říkala, když jsem vykazovala neposlušnost." Odpověděla ji Gervahan. "Jistě měla Aysun pádný důvod odvést své děti, to samé i Daye. A to samé byste udělala i vy, být na jejich místě. Nemám pravdu?" řekla Gervahan, tím nevědomky Valide vnukla nápad. Co když Aysun s Daye ví o spojenectví mezi ní a Osmanem? Co když ví o zradě, kterou se coby matka Vládce dopustila? Valide ustoupila, tahle myšlenka byla víc reálná, než si chtěla Valide připustit, Sultánka změnila výraz, vypadala konsternovaně, což dcera na své matce poznala. Změnila i ona výraz, "Ovšem chápete jejich sny, jejich cíle, Valide." "Běž, běž, než ti ublížím." Upozornila jí matka se zamračeným výrazem. "Své dceři? Navíc již jste to udělala několikrát a bez milosti. Nebylo by to poprvé, Sultáno." Valide mlčela, dala si ruku v pěst. Držela se, aby skutečně svou dceru neudeřila, v Sultánce se vařila krev v žilách.
"Běž, Gervahan! Nebo tě spálím!" křikla Valide. "Ať je Aysun kdekoliv, pusťte ji." Řekla Gervahan. "Tak proto jsi zde. Až přijde čas, pustím ji." "Onemocní a zemře, Mehmed Vám to nikdy neodpustí." Naléhala Gervahan, čekala od své matky cokoliv, ale tohle způsobilo, že poslední kapka se třepala, aby mohla dopadnout na hladinu již tak dost přeplněného poháru. "Odejdi, Gervahan. Já jsem Sultánka, Královna harému, jeho hlava, krk, tělo. Ty se do toho nepleť, rozuměla si?!" okřikla ji matka, již jí Gervahan až příliš zahnala do kouta, což se nikdy v životě nestalo. "Pusťte ji." Řekla Gervahan ještě jednou, začala čím dál více tlačit. Valide však chytla Gervahan pod krk, surově ji tlačila, Gervahan se začala prát, škrábala svou matku na ruce, sesunula k zemi, držela ruce své matky, Sultánka začala vidět rudě, její dcera sotva dýchala, ale krev Defne se nikdy nezapře, ani v tuto chvíli, kdy Gervahan se prokazovala coby bojovnice. Dveře se v té chvíli otevřely. Do komnaty vstoupila služebná, dívala se na zem, se slovem "Sultánko," vzhlédla k Sultánce a poskytl se ji obraz Valide Sultány škrtící svou vlastní dceru. "Aaaah!" vykřikla služebná a přikryla si pusu, ustoupila o krok dozadu a dívala se na Sultánku s vytřeštěnýma očima. Služebná byla vyděšená, jakmile strážkyně uslyšely křik, šly se podívat, jakmile uvidely, co Valide provádí, jedna z nich vykřikla. "Sultáno, prosím!!" Tohle Valide probudilo, aby neudělala chybu, přestala škrtit svou dceru, pustila ji. Gervahan se opřela o levou ruku, pravou se držela za krk a zakuckala se, hlasitě dýchala, ani hlásku nevydala, ale naštěstí jí matka nezabila, ani jí nepřivodila do bezvědomí. Valide se dívala na svou dceru polekaně, že tohle dopustila, aby se to stalo. "Co chceš?" ptala se na služebnou, přestože o ní pohledem nezavadila. Služebná si odkryla pusu, nadechla, vydechla, snažila se alespoň tím uklidnit, aby mohla Sultánce říct, co měla. Přistoupila o krok dopředu. "Elena Hatun s vámi chce mluvit, má pro vás zprávu." Řekla potichu, Valide se na služebnou podívala, ta sklopila zrak k zemi, Sultána se podívala na další dvě ženy stojící vedle služebné. "Odneste mou dceru pryč z mých komnat." Přikázala Valide tónem, jakoby služebné měly vykázat zrádce. Pro Valide, ale Gervahan byla zrádcem, protože změnila pravidla, změnila svůj postoj. Služebné přistoupily k Sultánce, vzaly Sultánku za lokty, aby jí pomohly vstát, ale Sultánka se odtrhla. "Já sama." Řekla naštavěně, uraženě, nenávistně, ne na dívky, ale na svou matku, která si sedla a jen mlčky se dívala na svou dceru. Gervahan Sultán se postavila, teprve v tu chvíli se podívala na svou matku s ošklivým pohledem. "Jste v pořádku?" ptala se ustaraně služebná. "Ano, jsem." Zavrčela Gervahan. "Jděte dělat svou práci." Přikázala služebným Valide, dívky uposlechly, poklonily se Valide a odcházely pryč, jen služebná ještě zůstala. Nyní boj mezi matkou a dcerou vypukl, bylo to ale zvláštní pro Valide, ale v tuto chvíli to nebylo zvláštní Gervahan, to poznala i samotná Valide Sultán. "Již tě nechci vidět v mých komnatách, ani v tomto paláci." Řekla s klidným hlasem Valide, Gervahan se na matku jenom dívala, to v podstatě bylo jedno, co matka k ní promlouvala, důležitější bylo, co chtěla sama udělat. Sultána naklonila hlavu a změřila si opovrželivým pohledem svou dceru. "Zradila si mě, vybrala sis stranu. Když stojíš za pouhou otrokyní, která porodila tvému bratrovi dítě." "Je matkou tvých vnoučat, Defne." "Kde se v tobě bere ta drzost!!" Valide znovu prudce vstala. "Nebýt té dívky." Pohlédla Gervahan vděčně na otrokyni. "Zabila by si vlastní dceru." Řekla Gervahan. "Upřímně je mi tě líto, ty sis zvolila cestu. Mehmed ti to nedaruje." "Mehmed již za chvíli nebude o čem rozhodovat." "Jak to myslíš?! Mehmed je Sultánem, tohle by si neměla dovolovat, ani Valide!!" okřikla Gervahan Valide. "Nemluv se mnou takhle. Mehmed je jenom díky mě Vládcem a udělám cokoliv, abych se udržela na vrcholu, Gervahan. To nikdy nedokážeš pochopit a ani nechci, abys to chápala." Řekla Defne. Gervahan nevěřila svým uším, tohle matka, ať byla jakkákoliv by nikdy neřekla, ale nyní jí matka překvapila. Ať chtěla Defne nebo ne, válka sourozenců a navíc její vlastní s její dcerou začala. Gervahan se bez dalšího slova, ani poklony otočila a odcházela, služebná šla za ní. Gervahan se setkala s Elenou, ta zvedla hlavu na znamení vítězství. Gervahan se k ní zastavila, změřila si otrokyni, něco s matkou chystaly, tohle poznávala podle mimiky a hlavně očí, jenom vědět co. Elena se Gervahan poklonila. "Máme krásný den." Pronesla mile k Sultánce, ta však neodpovídala, pouze hypnotizovala služebnou pohledem, vzápětí odcházela.
Elena vstoupila do komnaty Valide Sultány držela v rukou obálku se vzkazem. Sultána seděla a tvářila se jako hromovládce, před svou bouří, mlčky pozorovala svou služebnou, Elena se poklonila. "Sultáno, někdo, ví jistě kdo, vám posíla psaní." Valide se zamračila, vstala a nedůvěřivě se na služebnou podívala. "Kdo píše?" přistoupila ke služebné blíž. "Osman." Špitla Elena. Valide se ulevilo, přikývla a natáhla ruku, služebná jí ochotně psaní podala.
Aysun se modlila, seděla na studené podlaze, služebné jí na příkaz Valide přinesly přikrývky, Valide jí ještě chtěla nechat živou. Aysun se jídla ani nedotkla. Žalářník opět odnesl jídlo zpět. "Hatun, musíš něco jíst." Pronesl k Aysun, ta dokončila modlitbu a ošklivě se na žalářníka podívala. "Valide…" "Je mi jedno co říká Valide Sultán." Skočila žalářníkovi do řeči. "Jsem tady a to znamená, že chce mou smrt." dodala nasupeně Aysun, žalářník již mlčel, jednoduše to přešel a odcházel s jídlem.
Do komnaty Gulšah Sultán přišla Gervahan, byla pod dohledem služebné, která byla svědkem vrcholu sporu mezi ní a její matkou. "Sultáno, co se stalo?" zeptala se Gulšah, prudce vstala, když viděla Sultánku pobledlou. Ruzgar zrovna přicházel spolu s Gervahan. Gulšah se na svého sluhu podívala. "Ruzgare, jako na zavolanou, prosím tě, můžeš vzít Gulbehar do knihovny." Sultánka se podívala na svou dcerku, ta dobře věděla, že s Gervahan budou řešit záležitosti, které si matka nepřeje, aby zaslechla. "Ano, maminko." Pronesla Gulbehar, vstala, poklonila se Gervahan, která předstírala alespoň před svou nevlastní sestrou, že je všechno v pořádku, Gulbehar odcházela s Ruzgarem.
Sultánky si okamžitě sednuly, Gulšah čekala, co se mohlo stát, když Sultánka vpadla do komnaty, jakoby šlo o život. Gervahan se podívala na služebnou. "Děkuji ti, můžeš jít." Řekla Sultánka směrem ke služebné, ta poslechla, poklonila se, odcházela, Gervahan se obrátila na Gulšah, která seděla po její pravici a čekala, co se stalo Sultánce, když je tak pobledlá. "Šla jsem za Valide Sultánou, ať propustí Aysun." "Čekám, že bezúspěšně. Tvá matka když si něco usmyslí, není cesty zpět." Odpověděla Gulšah. "Je to mnohem horší, zdá se, že je proti Mehmedovi, jakoby čekala na jeho pád." Řekla zoufalá Sultánka, nechtěla říct, že jí matka málem zabila, o tom se nechtěla zmínit. "Tak nakonec přece jenom měla pravdu." Vydechla Gulšah, pohlédla na zem a pak na dveře. Gervahan se podívala na Gulšah a nechápala, co tím Gulšah myslí, ta se na ní podívala, násilím polkla. "Co, kdo řekl?" "Možná, že Valide se spojila s Osmanem." Gervahan byla překvapena, lehce otevřela ústa, rty se jí zachvěly, v hlavě jí zněla ta poslední věta Gulšah. "Možná, že Valide se spojila s Osmanem." Po chvíli se vzpamatovala, již všemu rozuměla alespoň opatřením, které matka učinila poslední dobou a již tušila, odkud Elena pochází, co je vůbec zač. "To mnohé vysvětluje a je dobře, co Aysun s Daye učinily, byla to pouze ochrana a myslím, že Valide tuší, že se o tom začínají lidé v harému postupně dozvídat." "Je to, ale přece absurdní, aby Mehmedovi pomohla k trůnu a nyní pomahá Osmanovi." "Již není její loutka, Valide chtěla vládnout prostřednictvím jeho a když se dozvěděla, že syn ji ztěží řekne pravdu o státnických záležitostech a navíc jedná bez porady s ní… taky nezapomeň, že se objevila i Aysun, která má potenciál." Gervahan vyjmenovala možné důvody matčina rozhodnutí.

Mezitím v komnatě Valide se Sultánka smála, byla šťastná. Osman jí poslal zprávu o těhotenství jeho ženy Mahpeyker. "Po dlouhé době, je zde přítomno štěstí Šehzade Osmana. Jen škoda, že nemohu roznést šerbet a sladkosti." Řekla Valide. "Nevadí, příchod dítěte bude daleko bouřlivější, veselejší." Dodala Valide. Elena se usmívala. "Gratuluji vám, opět se stanete babičkou. Inshalláh, narodí se zdraví syn, z celého srdce to přeji, jak Šehzade Osmanovi, tak i Mahpeyker Sultán." Odpověděla s úsměvem služebná. "Amen." Sultána se usmála, otevřela oči a snila. Pak Valide vstala a šla ke krbu, pohlédla na služebnou. "To ano." Řekla a hodila dopis do ohně, nechtěla, aby kdokoliv se to dozvěděl, ne, když není ještě ten správný čas. Valide chvíli pozorovala plamen a obrátila se na služebnou, přistoupila k ní blíž. "Mahpeykeřino těhotenství je Alláhovo znamení, znamení změn a možného návratu, možného úspěchu." Služebná mlčela, pouze souhlasně přikývla.

Část. 44

19. prosince 2015 v 1:06 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Aysun vešla do komnaty Valide Sultány, která se již netvářila přátelsky, Valide mlčela stejně jako Aysun. Hatun k ní přistoupila a poklonila se jí, vzápětí poklekla a políbila ji ruku, kterou k ní Valide automaticky natáhla. Teprve poté, co Aysun se narovnala a o krok ustoupila, promluvila Valide. "Co tě ke mně přivádí?" "Nemohu pozdravit svou Sultánku?" odpověděla otázkou Aysun. "Mmm, tak mile se mnou hovoříš, jako by si něco chystala." "Čas ukáže všechno, vítězství i prohry." Valide se zamračila, postavila se k Aysun, ostře jí vzala za bradu. "Nezapomeň, kdo jsi, otrokyně, i přestože si matkou čtyř Sultánových synů. Nezmění se nic, nejsi totiž já." Řekla ostře Sultána. "Nedokážete skrýt city, tak, jak se to v harému sluší, Valide. Vaše slova již nejsou ostré jako dýky, vaše slova již pro mě nejsou jako oheň. Jsem kamenem, kterého nesrazíte." Odpověděla Aysun. Valide se usmála, třeba protože, nyní držela ona pomyslné Eso v rukávu. Valide svěsila ruku. "To se uvidí." Odpověděla.
Beyhan s Arifem a Jelena mlčky procházeli chodbou, dveře byly zadělané, všechno proběhlo, jak si to usmysleli. "Jestli někoho uvidíte, nezastavujte se." Pravil ženám Arif, byl mezi nimi. Zahnuli doleva, když z rohu, na konci chodby se vynořila Elena, tak, jak pronesl Agha dívkám, tak učinily, nezastavily se a dělaly, že se nic nestalo. Elena plynule pokračovala v chůzi velmi sebejistě, zastavila se před nimi. Všichni tři se také svorně zastavili. "Eleno, zdravíčko." Pronesl Arif s úsměvem. "Udělala se nám krásná modrá obloha a slunce svítí na obloze." Dodal Arif. "netušila jsem, že umíš být tak vtipný." Elena se podívala do okna. "Ale," obrátila se zpět k Aghovi. "Máš pravdu, udělalo se nám krásně." Elena se podívala na Beyhan Kalfu a Jelenu. "Neviděli jste Sultánky spolu s Máriou, nesu jim ještě vzkaz od Valide Sultány." "Ne, neviděli, možná pokud je ještě zastihneš na cestě ke kočáru." Odpověděl pohotově Arif, ženy mlčely a dělaly, že o ničem neví, pouze přikývly, aby daly Arifově odpovědi patřičnou důležitost. Elena si všechny podezíravě změřila. "Nelžeš mi?" odpověděla. "Ale co nemá?" pohoršeně se zeptal Arif. "Jsme přece, tak jako ty sluhové harému, tedy naší Haseki Defne Valide Sultán." Dodal Arif. Elena mlčela. "Děkuji za odpověď, škoda. Tak vzkaz jim jistě pošle Valide." Odpověděla Elena, obešla ty tři a odcházela. Arif si spolu s Beyhan a Anabell oddechli a odcházeli.
Daye držela v náručí Neylan s Máriou držíc pochodeň a Mahidevran nyní běžely tajnou chodbou. "Proč utíkáme?" optala se Mahidevran. "Sultáno, musíme to stihnout." "Utíkáme před osudem, Mahidevran." Pronesla smutně Daye. "Před velmi smutným osudem." Dodala. Daye měla strach, aby nezakopla a nespadla spolu s Neylan, Mahidevran běžela vedle své matky. Měla strach o matku a sestru. "Utíkej honem." Mária byla vpředu, aby Sultánky viděly na kameny a různé překážky. "Pozor, zde je schod." Pronesla udýchaně Mária. Sultánky opatrně našlapovaly.
Aysun stála před Valide Sultán. "Pokud je to poslední, co si pro dnešek chtěla říct, nechť můžeš jít." Řekla Valide. "Proč vždy se to musí zvrtnout, Valide? Nic jsem vám neudělala. Je to snad protože vám někoho připomínám?" zeptala se Aysun nevěřicně. "Vždyť jste byla spokojená s mým chováním, řekla jste mi, ať zapomenu na bolest, na všechno… Nezapomněla jsem, Valide, ale přijala jsem vaši víru, vaši kulturu, vše na co je tato říše zvyklá." Valide změnila výraz. "Možná mi někoho připomínáš, ale nyní nehraje roli náš spor." Aysun se navenek tvářila překvapeně, ale nyní věděla, o co jde. Jde o Osmana s Mehmedem, jejich válka, která jistě vypukne a Valide se rozhodla pro stranu, viditelně to Aysun, byť nevědomě, naznačila. "Sultáno." Aysun se poklonila Sultánce a odcházela.
Gulšah Sultán vešla do své komnaty. "Kde je Gulbehar?" rozhlížela se Sultánka po komnatě. "Je s Ruzgarem Aghou v knihovně. Sultánka si přála číst, vzdělávat." Gulšah si šla sednout. "Proč nejsi s nimi?" "Ruzgar si přál, abych tu byla, kdybyste se vrátila a oznámila vám, kde nyní jsou." Odpověděla služebná. "Dobře, děkuji ti." Gulšah se chytla za krk. "Nějak mi vyschlo v krku, prosím, přines mi pití." Přikázala Sultánka. "Jistě, Sultáno." Řekla služebná a s poklonou a odcházela pro pití.
Aysun byla ve své komnatě, procházela se nervózně sem a tam, jako lev v kleci. Když v tom přišla Jelena. Aysun se zastavila, obrátila se k ní, přistoupila blíž. "Jako na zavolanou. Máš něco?" "Psaní jistě dorazí za měsíc, ale Sultánky jsou nyní tam, kde mají být." "Ještě štěstí, že vás nikdo nechytil, doufám, že si hlídala poctivě, Jeleno." Pravila Aysun nedůvěřivě. " Da Sultána." Odpověděla Jelena, jakmile dořekla odpověď, zarazila se a dodala. "Jako byste tam byla a omlouvám se, vím, že bych takhle mluvit neměla." "Ruštinu ovládám, u mě nevadí, že jí používáš, byl to rodný jazyk mé matky." Odpověděla Aysun. "A taky se tak jmenovala, jak ty. Jelena." Dodala Aysun, zesmutněla, otrokyně to zpozorovala, sledovala svou paní, byla připravená ji vyslechnout, nějak pomoci. "Není vám něco, Sultánko." "Net." Odpověděla Aysun se smutným úsměvem. "Ja dumaju, što by ty mogla se mnoj na pragulku." Řekla Aysun. "Spasiba, maja gralovna." Řekla služebná, poklekla k paní, vzala jí ruku a políbila jí. Aysun jí hned vytrhla ruku a postavila jí. "Klaníš se, líbáš ruce." Teprve nyní si Aysun povšimla dívčiny určité podoby s její matkou, jakoby matka tuto dívku poslala, do tohoto paláce. Aysun přeběhl mráz po zádech. "Sultáno." Jelena byla vystrašená, Aysun najednou zbledla. "To nic," Aysun se usmála, aby zahnala starost mladé dívky. "Tak půjdeme?" optala se Aysun, která se pomalu vzpamatovávala.
Elena procházela chodbou, měla jasný záměr, hodlala to tak učinit. Mahpeyker Sultán si zrovna česala vlasy před zrcadlem. Když v tom se jí udělalo nevolno. Esmahan vešla do komnaty. "Sultáno, Šehzade Osman vás očekává." Řekla s úsměvem služebná, když v tom se zarazila, jakmile spatřila pobledlou Sultánčinu tvář. "Co si přeje?" slyšela se z dálky Mahpeyker. "Chce vás vidět." Odpověděla služebná, již mírně řečeno vyvedená z rovnováhy, vystrašená. "Sultáno, děje se něco? Je vám něco?" optala se ustaraně služebná. Mahpeyker se dívala na svou služebnou. Služebná se ještě více lekla. "Sultáno!" vykřikla Esmahan a přiběhla k Sultánce blíž. "Ne, nic mi není!" vykřikla slabě Sultánka. "Zvedni mě jenom." Dodala, Esmahan ji vzala ruku, omotala si ji kolem krku a zvedla jí. "Teď mě pusť." "Ale, Sultánko." "Pusť mě, již to zvládnu." Řekla tvrdě Mahpeyker. Služebná jí poslechla, Mahpeyker vrávoravě udělala dva kroky, pak se jí podlomily nohy a padla na zem. Jenom zaslyšela vzdáleně polekaný hlas své služebné, cítila její ruce. Mahpeyker pak pohltila tma.
Daye a Mária s holčičkami byly v polovině cesty. "Ještě minimálně tři kilometry, Sultáno a budeme sedět v kočáře." "Již nemohu." odpověděla Sultána celá zpocená, špinavá, pořád ještě nesla malou Neylan. "Musíme ještě běžet. Je zázrak, že jsme to daly, takovou dálku. Nyní musíme běžet jako život." "Já vím." Odpověděla Sultánka. Dvě ženy se rozběhly a s ještě větším nasazením, každá minuta byla v tuto chvíli velmi drahá, nyní byla otázka krátkého času, než se to Valide dozví a vynese po nich pátrání. V té době musí být aspoň na cestě kočárem. Daye měla pochyby, jestli to vůbec ženy stihnout.
Elena se na chodbě potkala s Aysun a Jelenou, se kterou se předtím viděla s Arifem a Beyhan. Eleně to již bylo jasné, něco všichni tři tajili, ale nyní to nechtěla dávat najevo před Aysun Hatun. Ta se usmála a zastavila se před Elenou, zadržela jí a přitáhla jí k sobě. "Ach, omlouvám se." Řekla Elena a poklonila "Sultáno." "Eleno, jsi jak vítr, vždy se objevíš, tam, kde ti to prospívá viď? Hlavně opatruj naši Valide. Slyšela jsem, že již máš poskytnuté místo Kalfy harému." Aysun si změřila dívku od pasu dolů. "Gratuluji ti, jsi velmi talentovaná." "To vy taky, potvrdit si místo v harému je především o silné osobnosti, silného ducha." Elena za tímhle spíše hledala zisk, než upřímnou nákladnost k této ženě, navíc nebyla, ani právoplatnou manželkou Sultána, tudíž byla pořád o stupínek níž. "Jdeme se projít na zahradu. Nechceš se k nám připojit?" optala se Aysun. "Nezlobte se, ale mám povinnosti, které je třeba splnit." Aysun mlčela, pouze přikývla, vzápětí se nadechla. "To je moc dobře, komfort Valide a celého harému. Slyšela jsem však, že máš roztržky s naší Kaye Kadin." Zněl provokativní hlas, i když Aysun věděla, že to Eleně vynese další kladné body navíc, když způsobí její osobě nějakou nehodu, Aysun docházelo, že dost možná, je tohle právě jeden z úkolů, které měla Elena splnit. "Roztržky v harému jsou vždy na denním pořádku, ale Kaya Kadin je velká dáma, nemám s ní problém. To vy taky musíte znát, vaše hádky a otevřené nepřátelství mezi vámi a Daye Sultán jsou již legendami. A ještě něco… Upřímnou soustrast." Pronesla smutně Elena, tím otevírala ránu po smrti Yahyi. Aysun to, ale nevyvedlo z míry, i možná přesto, že v hloubi duše řádila bouře smutku a vzteku. To však mistrně ovládla. "Je milé, že máš takovou péči, děkuji." Odpověděla Aysun. Elena bez dalšího slova se poklonila a odcházela. Aysun pokračovala v chůzi, Elena se v polovině zastavila a otočila se ještě k Aysun, ta však byla již pryč. Elena na chvíli zauvažovala, jestli to nebyl manévr, ale pak se otočila a odcházela.
Valide Sultán zrovna vycházela ze své komnaty, dnes podruhé se opírala o zábradlí, zrovna vycházela Aysun s Jelenou, mířily ven, Valide se na ni zamračila, ale Aysun jí nevěnovala žádnou pozoronost, přestože Validin pohled Aysun cítila. Valide šla dolů, zahnula doleva a mířila ke schodišti, sešla schody a mířila do síně harému, služebné přiskočily a šly s ní. Jeden z Aghů zvolal "Pozor! Haseki Defne Valide Sultán Hazetleri!", dívky se seřadily a poklonily se Valide Sultáně, ta vznešeně přistoupila k bráně a prohlížela si harém, dívky hleděly k zemi. Valide připadal tento klid zvláštní, Aysun šla ven, Daye odjela do Edirne, jakoby se něco chystalo, tohle Valide najednou děsilo, nyní, ale nikdo nezpozoroval pocity Valide Sultány, to ne, Valide uměla stejně tak jako Daye, nebo kterákoliv jiná žena v harému skrýt city, svázat je v srdci a nepouštět, toto byla jediná rada, jak přežít v harému, v tomto pekelném místě, které se časem, díky zkušenostem, silné osobnosti a možné pomoci, změnit v ráj na zemi, nebo dokonce i domovem mnohých dívek, ať jako otrokyním, favoritkám, nebo Sultánkám. "Uspořádejte oslavu." Přikázala Aghům a Kalfám Valide Sultán, pak se obrátila k ženám. "Sultán bojuje ve válce, ale my si zasloužíme netrpět, ale i radovat." Valide věděla, že říká, to, coby neměla říkat, pokaždé se vlastně modlila za život Mehmeda, Osmana, nyní vztah mezi Mehmedem a Valide byl v bodě mrazu, Valide za to obviňovala především Aysun. Dívky rozkaz Valide mile překvapil, ale v mnohým to vrtalo hlavou. Každá dívka se musela chtě nechtě pomodlit za duše vojáků a především Sultána. Nyní chtěla Valide uspořádat zábavu. Valide se podívala na dívky, rozhlížela se, byla potěšena, nebo tak aspoň vypadala a bez dalšího slova odcházela, šla někam jinam, než do přijímací místnosti, kde je po celý den, někdy sama, pohlcená osamoceným životem.
Elena procházela chodbou, když v tom si něco uvědomila, rychle se rozběhla, zastavila se, až u dveří přijímací místnosti, není to ani tak dlouho, co Daye Sultán odjížděla. "Chci mluvit s Valide Sultán, je to nutné!" křikla po služebné Elena. Služebná se obrátila na Elenu. "před chvíli šla pryč, byla v síni harému, nyní netuším, kde šla." Odpověděla jí služebná se zamračeným výrazem. Elena ani nepoděkovala a rozběhla se za Valide, Kaya Elenu mlčky pozorovala.
Daye s Máriou již byly unavené. "Jak jsme to včera mohli všichni dokázat?"optala se ohromeně Sultánka. "No, to by mě taky zajímalo." Odpověděla, spíše si pro sebe Mária, v tom uviděli blížící se pochodeň. Byl to jeden z věrných přátel Arifa Aghy, které je měl, nejenom v paláci. "Vy jste Daye Sultán? Je to tak?" "Ano, jsem to já." Odpověděla vystrašeně Daye a držela dvě dívky pevně. "Jsem Singismund, přítel Arifa Aghy. Zdá se mi, že jste zabloudily, Arif zná zkratky, proto se vám to včera podařilo. Nyní pojďte rychle za mnou. Musíte se včas dostat na světlo." Řekl Singismund, vzápětí se otočil a již šel, Daye s Máriou na sebe pohlédly, nezbývalo jim, než neznámého muže poslechnout.
Sultánka zrovna vyházela do komnaty regenta říše Misha aľ Pašu, Elena se zrovna na tuto scénu dívala, byla udýchaná. Nezbývalo jí, než počkat. Valide vstoupila do komnaty, stráže za ní zavřely dveře. Misha aľ Paša vstala od stolu a přicházel k Valide, Sultánka mu podávala ruku, kterou Paša políbil. "Zdravím, Vás Sultánko." Řekl s poklonou Paša, vzhlédl k Sultánce a díval se na ni. Čekal důvod její návštěvy. Valide ruku svěsila, vzápětí si ruce spojila a narovnala se. "Také tak, Pašo. Jaká je situace v říši? Doufám, že se jí i za nepřítomnosti Mehmeda daří, i když…" Valide zauvažovala. "Válka jistě naší říšské pokladně nepřispívá." Zvýšil jsem daně, ale tak, aby lidé nestrádali, obchody kvetou. Dokonce každý den projednávám záležitosti, aby lidé byli spokojení. O důležitých věcech však jednám s Vládcem, přestože odpověď přichází později. Daleko později." Odpověděl s úsměvem Paša, lhal Valide, Paša dobře věděl, že se Sultán vrací do sídla říše. "Slyšela jsem však, že Pašové nejsou spokojeni, s tvou vládou, že jsi pouhým eunuchem." Pronesla Valide škodolibě, což Paša zpozoroval. "Nicméně, jsem ráda, že regentem jsi ty a ne Mustafa Paša." "Ano, byly prý určité neshody mezi vámi." "Tady se snad nic neutají." "To ne, jistě, i když je to podivné, s čtyřmi tisíci lidmi přebývající v tomto paláci." "To ano, ale jsem i přesto ráda." Misha aľovi bylo podivné proč Valide zrovna nyní se zajímá o politické situaci za nepřítomnosti jejího syna, tím zrovna nevědomky potvrdila Aysuniné i Dayiné úvahy o Valide Sultány.
V zakázané části se zrovna Mahpeyker probírala, vedle ní zrovna seděla Esmahan a držela jí za ruku, svou paní měla nesmírně ráda, Sultánka jí totiž několikrát zachránila život a postupně se stávala její věrnou služebnou. "Sultánko…" řekla Esmahan. Mahpeyker se probírala a její hlas vnímala. Podívala se na Esmahan. "Esmahan…" Sultánka chtěla vstát, ale služebná jí v tom zabránila. "Sultánko, zůstaňte ležet." "Nic to nebylo, prosím tě, nic mi není, tak mi dovol laskavě vstát," "Ne, Sultánko." Mahpeyker se vražedně podívala na svou služebnou, nevěřila svým očím. "Co prosím?" řekla nasupeně Sultánka. "Sultánko, nezlobte se, ale Šehzade Osman mi to přikázal." "Kde je? Chci si s ním promluvit." Řekla Sultánka. "Není třeba, jsem tady." Pronesl Šehzade Osman ve dveřích. Esmahan se poklonila, Osman se na ni podíval. "Můžeš jít." "Jak poroučíte." Esmahan se poklonila a odcházela. "Můžeš mi něco vysvětlit?" optala se Mahpeyker. "Mohu, Mahpeyker." Odpověděl Osman, jeho výraz byl neurčitý, nedalo se z něho vyčíst, šel ke své ženě, posadil se vedle ní na postel. "Přišlo znamení." "Jaké?" Osman neodpovídal, mlčel, změřil si ženu pohledem, ta byla stále nervóznější. Je snad nemocná? Jeho tvář nebyla smutná, ani šťastná. Osman políbil svou ženu na čelo, odtáhl se od ní. "Jsi těhotná." Řekl s úsměvem. Mahpeyker si oddechla a začala se smát spolu s Osmanem.
Valide Sultán konečně vyšla z komnat Paši, když v tom přiběhla Elena, rychle se poklonila. "Sultáno, musím vám něco říct." " Co se děje, Eleno?" "Pojďte se mnou." Řekla Elena, Valide rychle šla, Elena hned šla za Sultánkou.
Elena otevřela komnatu Daye Sultán. Valide vyšla a nevěřila vlastním očím. "Všichni jsou pryč, vaši vnuci jsou pryč. Sledovala jsem Sultánku s její služebnou a dcerkou, ale zmizely mi, zřejmě šly tajnou chodbou." Valide začalo najednou všechno zapadat. "Musím…musíme…" nedořekla větu, vyšla na chodbu a spatřila učitele svých vnuků Nathana Erbusse. "Sultánko" poklonil se. "Nemáš učit Šehzade?" optala se Valide zamračeně. Učitel vzhlédl na Sultánku s nechápavým pohledem. "Ne, Sultánko. Dneska mají Šehzadové volné dny. Daye Sultán spolu s Aysun to tak nařídily." "Obě!" řekla Valide ohromeně. "Ano, Sultánko." Valide již začalo všechno docházet. "Děkuji." A odcházela rychle do své přijímací místnosti. "Nechť pošlou jednotku, ať najdou Sultánku, má být na cestě do Edirne a pokud jí tam nenajdou, ať prohledají celou říši!" přikázala rozčílená Valide Eleně. Sultánka se ještě k Eleně otočila, ta se zastavila a čekala instrukce. "Prostuduj taky tajné chodby, možnosti, kde by mohly proklouznout. Hlavně ať je přivedou zdravé do paláce, patří mě. Jenom mě." Dodala potichu Valide, byla pevně rozhodnutá popravit Daye, ta u ní ztratila veškerou cenu a vůbec důvěru, že ji neuposlechla, nepřišlo jí však na mysl, proč neodjela Aysun, která tu zůstala. Najednou zauvažovala, což služebná zpozorovala "Sultánko?" "Ne, neptej se a udělej, co jsem ti řekla." Odpověděla Valide podrážděně. "Ano, Sultánko." Elena se poklonila a odcházela. Valide mířila do komnaty Aysun. Sultána věděla s jistotou, že Aysun odešla na zahradu sama pouze v doprovodu své služebné, takže by děti měly být ve společnosti jiné služebné. Valide otevřela dveře, ale uviděla prázdnou komnatu, ani tu nebyla dcerka Neylan. Valide se rozzuřila, rychle odcházela.
Mezi tím černí jezdci vyjížděli z paláce, rozdělili se, jedna skupina jela do Edirne, další pročesávali cestu do Edirne, případně vesnice, kde by se mohly ukrýt, další pročesávali Istanbul. Elena s jednou Kalfou a Aghou prohledávali tajné chodby. V té době již Daye, Mária a Mahidevran a Neylan odjížděly. Kočí koně hnal, byli to rychlé koně, projížděli zrovna cestou, kde černí jezdci pravděpodobně nejeli. Měly obrovské štěstí.
Safia s Mahmudem a Suleymanem zrovna přijížděli do vesnice za Amasiyi. Cestovali polovinu dne, kočí hnal koně velmi rychle, všechno totiž obstaral Arif, na to byl odborníkem a znalcem. Uměl sehnat lidi a vše důkladně zorganozivat, tak, aby ostatní to nezpozorovali, nebo alespoň ne hned a navíc kočí znal dobře zkratky, díky kterým byli tam, kde nyní jsou. "Proč nejedeme do Amasyie?" "Protože je to pořád místo, kde by nás mohli hledat, Mahmude." Suleymanovi to začalo docházet." "Oni nás zabijí?" optal se. Safia se vyděsila logiky a vůbec toho, že to mohlo tak malého dítěti dojít. "Nebojte se." Uklidňovala je. "Nechtějí nás zabít, jenom si uděláme výlet po říši." "Nenamlouvej nám nic, Safio." odpověděl Mahmud a smutně se podíval po krajině, která plynula.
Aysun se vracela, když v tom jí zadrželi stráže. "Co to má znamenat!" "Ty víš co!!!" zařvala Valide, která stála opodál. Aysun hned věděla, o co jde. "Odveďte ji do žaláře!" přikázala Valide. "Jeleno, nesnaž se." Řekla Aysun, která již věděla, že Jelena chce svou paní ochránit.
Aysun dopadla na tvrdou, studenou podlahu žaláře. Otočila se k dobře známé siluetě postavy Valide Sultány, ta k ní přistoupila. "Kde jsou tvé a Dayiné děti?!" Valide chytla Aysun za vlasy, Aysun měla co dělat, aby neřvala z plných plic, tak jak si to tahle žena přála. "Tam kde jste si nepřála, aby byly." Odpověděla Aysun. Valide jí vrazila tak silnou facku, až Aysun vytekla krev z úst. "Nečekala jsem, že vy dvě se spojíte. Obě však za to zaplatíte vysokou cenu!" Valide vstala a odcházela. Aysun chtěla ještě chvíli žít, proto neřekla ani slovo o Osmanovi, věděla, že by jí Valide v tuto chvíli zabila, kdyby o tom jenom jedno slovo řekla. Aysun se otočila k Valide, rukama se opírala o podlahu, viděla, jak dveře cely se za Valide zavřely.

Část 43.

19. prosince 2015 v 1:05 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Valide seděla před zrcadlem, zrovna jí komorná nasazovala korunku s červenými rubíny. Defne Sultán vypadala velkolepě, vznešeně a taky se tak cítila. Měla na sobě červené šaty, zlatem pošitými, k tomu vestičku stejného vzoru a barvy. Přistoupila ke dveřím a služebná je otevřela. Valide šla chodbou, obrátila se k harému, opřela se o zábradlí a spokojeně si prohlížela harém, dívky, které se smály, jiné odcházely ven. Ani si nevšimly obličeje své královny, své Sultánky. Elena se zrovna v té chvíli procházela, podívala se na Valide Sultánu, opírající se o zábradlí, ta dívka snad měla šestý smysl. Dívka sklopila zrak a s úsměvem se poklonila své paní. Valide ji úsměv oplatila, Elena vzhlédla k Sultánce, dívka však ucítila pohled zdola, otočila se a pohlédla na Kayu Kadin, která stála před branou harému. Kaya na Sultánu pohlédla a rovněž se jí poklonila. Sultánka se zamračila, cítila určitou rivalitu mezi ní a Elenou, která si čím dále více získávala důvěru Sultánky, kdežto u Kayi to značně upadalo, Valide měla jistý pocit, že nad harémem nevládne ona, ale někdo jiný. Chtěla se té osoby za každou cenu zbavit, to díky ní ta růže, kterou harém by za jiných podmínek rozsekal, díky danému člověku kvetla, ale nyní nechtěla nic řešit, jednoduše se otočila a odcházela do přijímací místnosti. Sedla si způsobně a přemýšlela. Nikdo, ani Daye za ni nepřišel. Nikdo totiž o prohřešku dvou osudových žen Sultána Mehmeda nevěděl, kromě lidí, kteří se k tomuto činu připojili. Valide si sedla, služebná k ní přistoupila, v rukou držela podnos, kde měla šálek čaje, tak, jak to měla Valide ráda, Sultána si šálek vzala a napila se. Mezi říší byli obchody, dovozy zboží, které říši značně chyběly, díky cestám, ať již obchodním či bitevním, přicházelo plno květin, vzácných hornin a například čajových lístků. Tento čaj byl z říše vycházejícího slunce. Valide si ho hned po prvním doušku zamilovala a od té doby ho pila každý den.
Aysun česala vlásky své malé Sultánce, Neylan byla smutná. "Nebuď smutná, zlatíčko. Jsi mé slunce a měsíc, část mé duše." Dcerka se k mamince otočila, Aysun se smutně usmála a objala svou holčičku, dobře věděla proč tomu tak je. Do komnaty zrovna vstoupil Arif Agha spolu s Beyhan Kalfou. "Sultánko." Poklonili se svorně oba, Aysun k nim vzhlédla, pohlédla na svou holčičku.
Mária byla v šoku, když neviděla Šehzade ležet ve svých postelích, Sultána byla na její vkus až moc klidná, i když uvnitř zrovna nebyla. "Sultáno, kde jsou vaši synové?" "V bezpečí Mário, nějakou dobu zde nebudou. Kde si byla minulou noc?" optala se tvrdě Sultánka. "Byla jsem v síni harému, Valide Sultána mě pověřila službou." Odpověděla služebná. Sultánka se zarazila. "Proč tobě?" "Chtěla jsem se vetřít a navíc poprosila jsem o to Valide, jelikož Kalfy byly již proti, chtěly taky spát. Valide se bojí vzpoury." "Takhle nemluv." Odpověděla Sultánka. "Jestli mluvíš pravdu, pak je vše v pořádku." Mária však pravdu nemluvila, byla sice v harému, ale nedržela hlídku, nýbrž pátrala, i ona chtěla přijít věcem na kloub a na vlastní pěst. Jen co viděla, bylo, jak Elena otvírá tajemnou chodbu Valide Sultáně. Mária skládala věci, když v tom se chtěla vrátit k záležitosti. "Nesplnila jste rozkaz Valide." Daye se na ni podívala s úsměvem. "Sbal mi věci, okamžitě odjíždíme." Přikázala pevně Daye. "Prosím?" "Ano, sbal nám věci, ty šaty, které máš v rukách, mi taky přibal." Mária se obrátila k Sultánce, chtěla něco říct, ale Sultánka vyštěkla, "No tak!" "Ano, Sultáno." Řekla služebná a okamžitě se vrátila k balení.
Gulšah Sultán zrovna vycházela ze své komnaty a šla za Aysun Hatun, přemýšlela neustále o tom, co Aysun má v plánu společně s Daye Sultán. Sultánka se služebnou za zády zahnula doprava a již viděla na dveře Aysuniné komnaty. Zaklepala na dveře, Aysun zrovna seděla a plakala. "Dále." Řekla Aysun, aniž by se na dveře podívala, rychle si otřela slzy. Do komnaty vešla Gulšah, usmála, přistoupila blíž k Aysun, když v tom si povšimla červených očí od pláče. "Aysun děje se něco?" Sultánka rychle přistoupila k mladé ženě a vzala Aysun za ruku. "No, tak co je s tebou?" v tom se Sultánka zarazila, neviděla zde její služebnou Safiu, ani chlapce, Sultánka tázavě pohlédla na Aysun. "Kde jsou?" "Snad v bezpečí." Odpověděla Aysun plná strachu, čekala na dopis od své služebné, jistě putovali daleko, kde by Valide na ně nepřišla, ale po říši je plno stráží a lidu spolupracujícího právě s Osmanem, což Aysun děsilo, ale jinou možnost neměla. Sultánka pustila Aysuninu ruku a ustoupila o krok dozadu. Její šok se vzápětí změnil v hněv. "Zmrazil se ti snad mozek?! Křikla Sultánka. "Valide Sultána na to jistě přijde a co hůř, popraví tě, syny ti dovleče tady a již se s tebou nesetkají. Sice Safii věřím, ale jak tě to vůbec mohlo napadnout? Venku jim hrozí hrdlořezové, lupiči." "Ale z paláce Osman." Řekla Aysun, popotáhla si a otřela si slzy, na ruku se podívala, vzápětí jí svěsila a zpět se podívala na Gulšah. Sultánka otevřela pusu, byla v šoku. "Co prosím?" "Osman je v paláci." Odpověděla Aysun. "Osman byl vždy v paláci, Mehmed s Valide ho dali do zakázané části, aby ho uchránili před hněvem Sultána Ahmeda. Vždyť to dobře víš." "Jak to víte? Podle všeho v té době jste již byla matkou syna a dcerky Vládce a také jeho právoplatnou manželkou." "Měla jsem a mám vždy velmi důvěryhodné zdroje informací, Aysun. Tohle je však minulost, Osman není nebezpečí. Nemá důvod rozpoutat válku a Valide rozhodně by tohle nedovolila." Tím Sultánka nechtěla uklidnit Aysun, ale spíše sebe, v hloubi duše věděla, že Aysun v tuto chvíli udělala dobře. "Mehmed ho chtěl popravit." Gulšah vytřeštila oči, zrovna tohle by si nepomyslela, že by Mehmed toho byl schopen, když před lety Osmana spolu s matkou zachránil. "Tomu nevěřím. Proč by to dělal?" Odpověděla Sultánka, vzala se za hrudník, z takových zpráv se jí začalo dělat nevolno, ale chtěla to zahnat. "Sultáno." Řekla s obavou Aysun a rychle přistoupila k Sultánce. "To nic, jenom si musím sednout." Odpověděla klidně Sultánka a obě se posadily. Aysun se smutně podívala na Sultánku, Gulšah se podívala na Aysun. "Jenom mi to dopověz." Řekla vlídně. "To on totiž zabil Sultána Ahmeda, to on chce nyní svrhnout z trůnu Mehmeda." Pokračovala Aysun, Gulšah zavřela oči a nadechla se a vydechla, otevřela oči, Sultánka pohlédla na Aysun vážně. "To co mi říkáš, jsou zlé zprávy a pokud je to tak, zřejmě je dobře, že jsi to tak učinila, ale pokud ne, tak budeš mít velké problémy s Mehmedem a jeho matkou." Odpověděla Gulšah a násilím polkla. "Je tomu skutečně tak, dokonce i synové Daye Sultán jsou pryč." "Tak tohle byla záležitost, kvůli, které jste se sešly?" Aysun se smutně usmála. "Budu hádat… Ruzgar nás viděl." Odpověděla Aysun, nebyla rozčílená, ale malinko se zarazila, ptala se sama sebe, jestli náhodou je neviděl ještě někdo neoprávněný, než jen Ruzgar. Sultánka to zpozorovala. "Nad čím dumáš?" "Nad tím, jestli nás nespatřil ještě někdo jiný, než Ruzgar." "Ruzgar je jako vítr, již nikdo vás jistě neviděl, a pokud ano, řekl by mi to a já bych to řekla tobě. Navíc by ho jistě zadržel, je přece i tvým služebníkem, sama jsem mu řekla, aby i tobě pomáhal. Neboj se, on dosáhl svého jména, jde možná cítit, ale nechytí ho." Odpověděla Gulšah s naději v hlase.
Děti se kymácely, projížděli zrovna hrbolatou cestou, kočár byl prostý, neměl známku toho, že by v něm byl vzácný náklad. Safia držíc v náručí Mustafu, který spal po probdělé noci, kdy myslel na maminku, se dívala na smutného Mahmuda. "Nebojte se, Šehzade. Určitě uvidíte svou maminku." "Proč nás poslala pryč? Už nás nechce?" "Neposlala vás pryč, protože vás nechce, ale kvůli vašemu bezpečí, protože jste jejími poklady a má vás moc ráda. Uvidíte maminku. To vám slibuji." Odpověděla Safia konejšivě. Chtěla dodat hnědovlasému a modrookému Šehzadovi sílu a odvahu, ale hlavně naději.
"Sultáno, budu muset již jít. Mám jednu záležitost, kterou chci vyřešit." "Budu hádat, jedná se o odjezdu Neylan." "Ano, Sultáno." V tom Aysun něco napadlo. "Co, aby s ní odjela Gulbehar. Má jí neskonale ráda, budou snášet cestu snáz." Řekla s nadějí v hlase Aysun. "Kdo s nimi jede." "Daye Sultán, jede s Mahidevran i se svou služebnou. Valide jim svolila odjezd." "Ovšem ne se syny." Skočila ji do řeči Sultánka. "Chápu. Sultánka si povzdechla. "Kdyby má dcerka byla nebezpečí pro Defne, byla by již dávno mrtvá. Chci být s ní, ale ty si udělala dobře. Nechci ti vehnat strach do tvého srdce, ale musím ti to říct. Krev tvé dcerky by byla pro ně patřičná útěcha." Aysun nechtěla brečet, pláč potlačovala. "Budu muset jít, vše je totiž již přichystané." "Dobře." Aysun vstala, ještě se obrátila ke Gulšah, která pořád seděla a přikývla Aysun.
Daye Sultán předstoupila před Valide Sultánou spolu s Máriou i Mahidevran, Valide zrovna četla svitky, až když k ní snacha s vnučkou přistoupily blíž, vzhlédla k nim. "Sultáno." Poklonila se Daye, Mahidevran to nevydržela a vrhla se na babičku. "Babičko!" vyjekla radostí a přiběhla Mahidevran k babičce a objala ji. Valide svitky spadly na zem, služebná je okamžitě posbírala. "Dej mi to na stůl." Přikázala Valide služebné. "Mahidevran." Valide pohladila vnučku po vlasech a pohlédla na Dayinu tvář, její city se nedaly vyčíst, byla jako kámen. Bez citů, bez pláče. Valide s Mahidevran se odtáhly, Valide si prohlídla svou vnučku. Valide věděla, že je nějakou dobu neuvidí. "Sultáno, jenom jsme se s Mahidevran přišly rozloučit, odjíždíme do Edirne." Valide pohladila vnučku a pohlédla na snachu. "Výborně, to jsem chtěla navrhnout, služebnictvo bude připravené." "Odvoz jsem zajistila, Sultáno, pokud to nevadí." "Ovšem, že to nevadí, nějak jsem ti do toho nechtěla zasahovat." Mahidevran se usmívala, nechtěla mluvit, maminka ji pravila cestou do komnaty Valide Sultán, aby pomlčela o svých bratrech. Daye se podívala na dcerku. "Mahidevran, běž s Máriou, ještě si chci s Valide popovídat." "Ale." Chtěla dcerka opomenout, Daye se zatvářila přísně, aby dala svým slovům váhu. Valide se zarazila, nad pohledem Daye, měla divné tušení, které však chtěla potlačit, pohlédla mile na vnučku, "Běž Mahidevran, musíš poslouchat matku." Řekla Valide. "Jak poroučíte, babičko." Mahidevran se poklonila a odcházela, Daye se dívala na Valide, ta ke snaše vzhlédla a pozorovala ji stejně tak, jako Daye. Mária čekala na Sultánky na chodbě, vyšla Mahidevran Sultán, přistoupila ke služebné. "Máme již jít." Řekla, služebná pouze přikývla a odcházela spolu s Mahidevran. "Stejně nechápu, proč ses rozhodla odjet." "Chtěla jsem se podívat do Edirne, tak dlouho jsem tam nebyla, s tím místem mě pojí krásné vzpomínky." Odpověděla s úsměvem Daye, člověk by pohledem určil její klid, její normální chování, uvnitř však byla bouře, tisíc myšlenek a strach, strach o své syny, strach z Valide Sultány, věděla, že se to Valide jistě dozví, po jejím odchodu zjistí její velkou lež, vytvoří se propast, kterou nepřeskočí a v ní ztratí na dobro její důvěru, jenže Valide zklamala i Daye. "Co Šehzade, proč si mi je nepřinesla?" "Rozloučila jsem se s nimi. Nyní jsou s Efsun ve své komnatě, hrají si. Za chvíli totiž, Suleyman půjde do školy, tak aby si kluci pohráli, již to čeká. Škola šermu, jazyků." Odpověděla Daye. "Čím dřív začneme, tím lépe pro říši, která potřebuje schopného vládce a především loajálního ke své rodině." "Inshallah, vrátí se nám Mehmed zdravý, silnější s novým územím." Valide to maličko zaskočilo, ale nahlas odpověděla. "Amen, Daye." Daye se poklonila se slovy, "Již musím jít, Sultáno. Mária s Mahidevran na mě jistě čekají." "Ovšem." Valide vstala a přišla k Daye, objaly se, Daye se začala strachovat, hrdlo se sevřelo, pak se odtáhly, Valide se na podívala na Daye s úsměvem. Daye jí usměv oplatila, poklonila se a odcházela, Valide stála a dívala se na svou snachu. Daye zaklepala, služebné otevřely a bez dalšího slova či pohledu zpět odcházela, pak se za ní otevřely dveře. Valide se posadila a uvažovala nad Daye a Mahidevran, Sultánka si povzdechla. Daye zrychlovala svůj krok, spatřily jí Eleniny oči, jak odchází za svou dcerkou a Máriou, které čekaly, Sultánka vzala Mahidevran za ruku a odcházely spěšným krokem. Eleně to bylo podezřelé a tak je sledovala, Mária však vycítila, že je někdo sleduje. Sultánka se služebnou zahnuly nečekaně doprava, Elena přistoupila rychle, když zabočila doprava, tak jako Sultánky s Máriou, zarazila se, místo odcházejících třech postav, neviděla nic, jenom prázdnou chodbu.
Mezitím Aysun zrovna přicházela ke dveřím Valide Sultány. "Ohlaš mě prosím Valide Sultáně." Řekla ke služebné, stojící vpravo. "Ano, Hatun." Odpověděla služebná s úklonou a odcházela do komnaty Valide.
U skrytých dveří na Daye čekal Arif Agha, držíc za ruku malou Neylan Sultán, Agha byl již nedočkavý, zde stála i Jelena, dívka, která byla služebná Aysun a částečně zastupovala Safiu za její nepřítomnosti. Beyhan s Jelenou sledovaly okolí. Zrovna Sultánky se služebnou vycházely. "Honem, honem, honem." Pronesl Arif tiše a živě gestikuloval. "Díky Arife, vyřiď to i Aysun." Odpověděla rychle Sultánka a spolu s dcerkou a Máriou odcházely tajnou chodbou, tak jako včera večer, ale nyní samy, bylo by to příliš nápadné a riskantní. Daye vzpomínala na rozhovor s Aysun. "Nezůstaneš tu Daye, ani s Mahidevran." Daye se vystrašeně podívala na Aysun. Ještě než odešly do svých komnat, tak spolu vedly rozhovor. "A co ty?" "Jedna oběť neuškodí, ale jedná z nás, tu musí zůstat." "Valide bude zuřit, popraví tě, i tvou dceru a bude jí to jedno." "Naši synové jsou doufám v pořádku a i ty budeš se svou dcerkou, jenom se budeš přece držet svého plánu, odjet do Edirne. Valide to nebude podezřelé, jistěže dostane vztek, hlavní je, že tu nebudou děti." "A co Neylan?" Daye něco napadlo. "Ať jde i se mnou." Aysun byla zaskočena. "Bude v těch nejlepších rukách, Aysun, nemusíš se bát." "Pořád mám v hlavě smrt Yahyi, Daye. To nesmažeš, ale alespoň to z malé části odčiníš." Řekla Aysun smutně. "Odejdeš ale tak, jak naši synové tuto noc." Daye se s touto vzpomínkou dívala na malou Neylan.

Kam dál