Část 1.

11. října 2017 v 19:30 | Alžběta T. |  Jsem Jack...
Londýn, čtvrť Whitechapel, začátek ledna 1888. Pozdě večer v potemnělé uličce ve Folow and Dean street se vrací domů z práce muž, s plstěným kloboukem, z pod klobouku mu vykukují tmavé vlasy, velký nos zdobí jeho ustaranou tvář, stejně tak jako knír. Odemyká vchod do druhého domu a vchází do něho, po tmě sestupuje po schodech až do posledního třetího patra. Odemyká dveře do bytu, vchází do světnice, kde se svítilo, jakmile zavře, vyzuje se a vysvlékne si černý kabát a klobouk, vše si pověsí na věšák na chodbičce. Podívá se po světnici, jakoby hledal naději, v rohu jsou kamna. U okna je stůl s lavorem a džbán s čistou vodou, uprostřed pravé stěny je postel, kde leží žena. Naproti postele byla malá skříň a vedle hned krb, kde již nebyly ani stopy po ohni, v pokoji vládla zima. Muž si těžce povzdychne, je unavený z šestnácti hodinové práce, ale je rád že je doma, tohle byla pro něho maličkost, měl plnou hlavu něčeho jiného, něčeho mnohem důležitějšího, než je práce. Žena leží na zádech, těžce dýchá, dobře ví, že její manžel se vrátil, kvůli němu se přemáhá, ale za ty tři roky, co jsou spolu jí muž dobře zná na to, aby ho oklamala svým úsměvem a svou předstíranou silou, věděl, že ona má strach, stejně jak on. Její zelené smaragdy totiž ztrácely každý den své kouzlo a značily její blížící se konec. Muž si sedá ke své manželce, zpozoruje lavor postavený vedle postele, muž se zamračil a chtělo se mu brečet, byl pln krví, kterou žena vyplivla, nebo vykašlala během dne, co nebyl doma. Toho trápilo, že si nemůže vzít volno, aby mohl být s ní. Pohlédl ustaraně na svou ženu a vzal jí za ruku, pohled byl již smutný, políbil jí ruku a usmál se na ni, věděl, že tohle jí dodá sílu bojovat, i když v hloubi duše věděl, stejně jako ona, že boj je prohraný. Jenže zamilovaný člověk vidí, stále naději na lepší zítřky, že jeho láska bude v znovu v pořádku, že bude žít po jeho boku, jako tomu bylo doposud. Osud však mění, vždy stojí v cestě. Muž položil druhou ruku na čelo a zjistil, že má teplotu.
Byl zoufalý, toužil každou chvíli být s ní, těžce si povzdechl. Jeho žena Sarah umírala a každý den, její kouzlo pohasínalo, ale přesto něco v ní zůstalo. Pamatoval, kdy jí poprvé spatřil, kdy spolu zašli ven, kdy podíval se do jejich smaragdů, kdy hladil její krásné hebké, světlé vlasy, jak se ostýchala a on na tom nebyl lépe. Nakonec došlo ke svatbě, k malé, chudé svatbě a přesto to pro ně byl nádherný den. Byla jiná, než ostatní, byla pravý opak jeho matky. Krásná, hodná, milá a nepila alkohol. Byla diamantem, perlou mezi chudinskou čtvrtí plnou násilí, prodejného sexu, alkoholiček a alkoholiků. Byl šťasten, že si Sarah vybrala právě jeho. Jediné čeho litoval s ní, bylo, že sňatek s ní neuzavřel dřív, že stvořitel je dal dohromady až mnohem později. Byl to okamžik štěstí, který neměl mít dlouhého trvání, jak zalitoval, že nemají děti. O jejich dítě přišla, když jí napadla parta opilých mužů, měli jí za prostitutku. Zmlátili jí a na následky zranění potratila. Tolik noví proplakala, stejně jako on a nenáviděl tenhle svět, v kterém žili. Chtěl odjet, ale ona byla proti.
Sarah byla hodná žena, byla klidná a pracovitá. S ní uvěznil démona, který ho sužoval již velmi dlouho, od samotného dětství a přitom sám ještě nevěděl, že ho může sužovat nemoc démonů, ještě horší, než si dokázal, kdy představit. Nyní nečinně seděl, byl nešťastný, nevěděl si rady, jeho štěstí pomalu umíralo, a zrovna před ním. Měl na krajíčku, ale nechtěl, aby jeho Sarah, rodilá Britka ho viděla v takovém stavu. Byl zoufalý, jeho srdce pomalu, ale jistě ovládal vztek. "Sarah, jak ti je?" prolomil ticho. Sarah se usmála. "Je mi lépe, neboj se." Pohladil jí po vlhkých vlasech. "Nelži." Sarah těžce povzdechla. "Máš vztek.." polkla. "Poznávám to na tebe, stejně jako tvé ostatní pocity." "Ženy tady ztrácejí své muže, ale já ztrácím ženu." Odpověděl chraptivým hlasem. "Nech to všechno plynout." Odpověděla, pohladila ho tváři. "Nepřemáhej se." Vzal jí ruku a položil jí na lože.
Na lékařskou pomoc neměl peníze. Vyháněli ho spolu se Sarah, která na tom už v té době byla špatně, vyčerpávalo ji to. Vyčítal si to, že to byla i jeho vina. Cesta k lékařům, kteří stejně jenom Sarah prohlídli a jenom pokrčili rameny a ti lepší si vyžadovali odměnu před vyšetřením. Sarah měla totiž žloutenku. To nikdo z lékařů nepoznal, i když měla žluté skvrny, vysoké teploty, závratě. Ještě měla již z dětství záchvaty depresí, kvůli svému otci, on jí taky, její muž vytáhl ze zajetí a pomohl jí. Vážila si ho a každý jeho vztek, jeho bezmoc, jeho smutek jí ničilo.

Sarah se rozkašlala a vyplivla na něho krev, muž polekaně uskočil, podával jí lavor. "Sarah." Skoro brečel, držel lavor a držel i jí. Sarah slzela, nemohla to nějak zastavit. Kašel Sarah konečně ustal, muž ještě držel lavor, aby měl jistotu, jestli to znovu nezačne. "To nic" Sarah se opřela o stěnu. "Nelži, lásko moje." Sarah se na něho podívala. "Lásko já se nebojím, už se nebojím, protože vím, že tě spatřím." Řekla láskyplným hlasem. Muž lavor položil na zem a sedl si k ní. Políbil jí na vlasy a zároveň jí hladil. "Miluji tě." "Já taky.." "Sarah, to bude dobrý, že?" muž již brečel, "Ano, jenom si potřebuji odpočinout." Sarah se nadechla a pak, muž zpozorněl, již to věděl, poznal to. Sarah naposledy vydechla, muž ji pevně objal a tiskl jí k sobě, plakal bolestí, anděl smrti si jí vzal.
 

Úvod

11. října 2017 v 19:25 | Alžběta T. |  Jsem Jack...
Jak již jsem napsala. V podstatě jsem se vrátila a nyní s novým příběhem. Prostředí je stejné, jako v příběhu Whitechapel, i doba odpovídá, příběh začíná v roce 1888. Tedy v roce řádění, nechvalně proslulé legendy. Jistě jste slyšeli o Podzimu hrůzy v Londýně v 19. století a o jeho představiteli rovněž, jistě nepochybuji o tom, že někteří o tomto příběhu něco ví. Pokusím se napsat příběh o vrahovi, Minotaurovi strašidelného Whitechapelského labyrintu. Kde pro romantiku nebylo místo, ale jeden muž jí prožíval. Jenže, něco se pokazilo a v jeho mysli se zrodilo samotné zlo, které vyplynulo do nepředstavitelných rozměrů.

Příběh o tomto vrahovi je smyšlený, i když jména obětí jsou totožná se skutečností.
Tento příběh je věnován právě jim, obětem, byť se zde bude psát o jejich hrůzném konci a jejich katovi.

No a je to tady!

9. října 2017 v 22:01 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

mám pro Vás novinku. Zřejmě Vás to potěší, ne, nezmrzla jsem. Jsem naživu, nyní připravuji další díl Aysun Sultán. Nyní mám spoutu času, abych Vám mohla poskytnout snad dobrý zážitek ze čtení příběhů. (dobrý je za tři) vidíte, že si zase tolik nevěřím, ale je jasné, že se budu snažit.

Tak brzy.
 


Taková omluvenka

6. listopadu 2016 v 16:00 | Alžběta T, |  Vzkazy autorky
Zdravím,

jistě jste si všimli mé neaktivity. Ta se postupně prohlubuje jelikož mám práci nad hlavu a také je tu tragedie, která zamíchala kartami, prosím o trpělivost. Doufám, že ještě tento rok Vám poskytnu další díly Aysun Sultán, Whitechapelu a jiných příběhů.


Vaše Bětka

Nápady, aneb když ho s někým máte stejný

17. dubna 2016 v 20:03 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

jak je zde naznačeno v nadpisu, jde vidět, co mě trápí. Jde o nápad, který jsem chtěla zakomponovat do příběhu, přesně do Aysun Sultán, což víte, že se poslední dobou více věnuji tomuto příběhu, než jiným, některé jsem začala a ani je nedokončila, jak se sluší a patří, což bych měla postupně napravit, coby amaterský spisovatel, což i my amatéři přece máme své pravidla, tak jako profesionální spisovatelé, i když oni to mají vskutku těší, je to přece jejich práce, která je živí, kdežto u nás je to koníček. Ikdyž bych si ráda představila, že jeden z mých příběhů by si mohl někdo všimnout někdo z nakladatelství a vyšla by kniha s mým jménem, příběhem, který jsem psala. Nebránila bych se, to přiznávám, ale vždy jsou tu problémy, ať již technické, nebo časové(práce, rodina, zábava), tohle mě brzdí, proto takové odmlky, to pochopí, chápe každý, kdo se v tom pohybuje, i když dalo by se říct, že se v tom pohybuji? Poslední dobou mě pohltila spíše práce, než psaní a psaní beru, jako odreagovaní, někdy bych chtěla celý den sedět u počítače, nebo studovat materiály a uklidnit se. Tyhle příběhy beru jako svůj svět, a dobře si uvědomuji, že všechny svým zveřejněním na tomhle blogu do onoho světa pustím a částečně mě možná poznají, nebo jiní mě poznají z jiné stránky..., tohle je ale spíše případ příběhu Reinkar-life.
Bětuš, zpět k tomu, co si chtěla, říkám si nyní, protože jsem odběhla od tématu, nebo spíše jsem chtěla vyjádřit a říct na úvod, co příběhy pro mě znamenají. Jde o seriál Muhtesem yuzyil Kosem.. volné pokračování seriálu, známéno v ČR pod názvem Velkolepé století, což je překlad Muhtesem yuzyil, také si jistě mnozí pamatují, nebo zaregistrovali, že píši i příběhy, monology, nebo bych mohla říct, vymýšlím i scény, které mi v seriálu chybí a tímpádem nechávám svou fantazii plout. Zpět však k tomu, co chci napsat, scenárista je stejný, jako na konci onoho Velkolepého století. Na konci píši z toho důvodu, že scenáristka Meral Okay, která napsala scenář pro první až třetí řadu, je bohužel po smrti a řeknu to tak, že tuhle ženu vskutku obdivuji. Je fakt, že mnohé věci jsem vložila i do Aysun, ale mělo to jiný průběh a snažím se, aby to byla sice stejná situace, ale aby tam byl kousek mého tvůrčího já, pokud to tak mohu nazvat. A teď jak jsem shlédla díl Kosem a mrkla se na překlad, nebo spíše kamarádka, která umí turecky mi řekla děj, krve by se do mě nedořezal. Scenárista zakomponoval to, co jsem chtěla ve svém příběhu. Je asi jasné, že ten, kdo je první, je prostě první a ten druhý bude obviněn z kopírování, ale, že tenhle plán měl jako první v hlavě, to již nikdo nebude na to brát ohled. Důležité je být první, jenže jak, když vás bloguje něco zcela jiného. Rozhodla jsem se, ale skočit do vody, nápady již mám a jakmile se dostanu do dějové linky, do které jsem to chtěla zakomponovat, udělám to.
Ano, tahle informace, nebo spíše bych to měla nazvat vyjádření, než něco udělám, chtěla jsem Vás jenom informovat a také dopředu se obhájít, i když již k ničemu to nebude vést. Je také možná omluva, že prostě turecky neumím, nemám se scenáristou kontakt, ale napadá mě, že bych scenáristu měla zkontaktovat, doplním s překladatelem, když máme podobné, ne-li stejné nápady.

46. část

31. března 2016 v 21:07 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Gulšah Sultán se procházela po zahradě se svým věrným služebníkem Ruzgarem. "Je ti jasné, co se stane, jakmile se vrátí na scénu Osman." "Šehzade Osman?" "Nedělej, že o ničem nevíš." Řekla Sultánka a zastavila se, otočila se k Ruzgarovi a usmívala se. "Ano, vím o tom, ale nepředstavuje jistě nebezpečí." Odpověděl Ruzgar s vážnou tváří, tím nakazil i Sultánku. "Je nebezpečí, neuklidňuj mě. Chci ochránit svou dceru a Aysun." Gulšah si změřila sluhu. "Vzkaz si předal?" optala se šeptem Sultánka. "Ano." Ze křoví se jako na zavolanou vynořila postava, patřila strážnému žaláře. Ruzgar ho sledoval podezíravě, oči strážného si naopak všímaly pouze Sultánky. "Ruzgare." Zaslechl jeho hlas sluha. "Buď zdráv." Sultánka se na muže dívala se zaujetím. "Tohle bych nečekala." vydechla, "Můžeš jít, Ruzgare, děkuji ti." Pronesla ke sluhovi, který se s poklonou vzdálil. Sultánka se podívala na strážného přísným pohledem, "Obdivuji, že se o Aysun staráš, ale jdu k věci. Máš nějaké zprávy." "Nejí, nepije a navíc je zřejmé, že je nemocná, nevydrží." "Jistě nic jiného nevíš." "To nevím, Valide Sultán nevěří nikomu a coby mě mohla říkat? Obyčejnému strážnému, ani Aysun nenavštěvuje." "Zajisti ji, co nejlepší péči." "To se snažím, Sultánko." "Hlavně se o tom nesmí dozvědět Valide spolu s Aysun." "O čem jste se mnou chtěla mluvit."
Mezitím se večer Valide setkala s Osmanem a Mahpeyker v temné místnosti, pod palácem, kde je nemohl nikdo a ničím rušit, dalo se do ní dostat, jak ze zakázané části, tak i z harému. "Mehmed zabil Cihangira. Jistě o nás Mehmed ví, což mě ani tak netrápí." Řekl Osman, stál s rukama za zády a uvažoval. Mahpeyker stála po jeho pravém boku, pozorovala ho a podívala se na Valide. "To je sice oběť, ale tohle válka vyžaduje." Odpověděla Valide necitelně, Osman nějak nereagoval, Valide se podívala na Mahpeyker s obavou. "Neměla bys být tady, v tuto dobu, když jsi v jiném stavu, neprospívá to dědici trůnu. Musíš odpočívat a nepřepínat se." Mahpeyker se mile usmála. "Děkuji vám, že máte starost, jsem ráda, že o máte takovou starost, dítě je v pořádku, jsem pod dohledem lékařky,ale.." Mahpeyker se odmlčela, Osman se na svou ženu podíval, "přejdeme k věci." Dořekla Mahpeyker. Valide se tázavě podívala na syna, Osman se obrátil zpátky k matce, "Jedná se o útěk Mehmedových synů." Odpověděl zamračený Osman. "Je to trn v oku, který docela pálí, Valide. Musíte využít všemožné prostředky. Mohlo by to poškodit naši budoucnost." "Sám ses ode mě přece učil, Osmane!" okřikla ho Valide a změřila si ho přísným pohledem. "Nezapomínej na to. Udělala jsem opatření, jednotky hledají, kde mohou." "Zřejmě jsou neschopné, Valide." Valide se zarazila. "Co tím chceš říct?" zeptala se s výrazem podezření. "Krev Mehmeda musí být odstraněna, Sultáno." Odpověděla za Osmana Mahpeyker. Valide se na ni mile usmívala. "Kdo stál za útěkem?" zeptal se Osman. "Byla to osoba, která je v žaláři. Poslala je slepě, neví, kde jsou." "Kdo?" "Aysun, proč se ptáš, Osmane." Mahpeyker pootevřela pusu a dívala se na Osmana zvědavě, byla i překvapena. "Je to přece žena Sultána Mehmeda, jedna z jeho žen," Osman se přiblížil k Valide. "Jedna z jeho klenotů." Osman se pousmál, Valide přikývla, Mahpeyker věděla, co chce tím Osman říct.
Mehmed jel bez přestávky s armádou, nesměl ztratit jedinou minutu, nyní byli deset kilometrů od sídla říše. Daye Sultán se skrývala spolu s Mariou a Sultánkami v jedné vesničce, dva kilometry východně od Amasye. Rozhodla tak Mária, která se lépe vyznala. Maria jim přichystala oblečení pro chudé ženy, Sultánky měly výhodu v tom, že je nikdo nemohl z lidí poznat, nebyly vystavování veřejnosti, jako Vládci. Mária pomáhala Sultánkám stát se věrohodnými prostými ženami, s tím měla Daye, ale již problém. Safia s Šehzady to měla těžší, raději putovali blíž k západu, kde ale představovalo pro ně nebezpečí ještě větší a to Peršané. "Stát!" řekla kočímu Safia. "Kam jdeme?" pronesl Suleyman. Když viděl Safii, jak bere jejich věci, "Nyní musíme jít po svých, Šehzade. Bude to těžké, ale musíme." "Proč?" mezitím v Budapešti se konal sněm, sledovali mapu. "Sultán Mehmed, byl zde, skoro v Uhrách," ukazoval palatin na místo dva kilometry od hranice Uherského království. "jenže se najednou otočil a míří do svého sídla." Král se opíral levou rukou o opěradlo. Zarazila ho tahle zpráva, stejně jako přítomné župany, "Kde je teď?" optal se Král se zájmem. "Zatím zprávu od zvědů nemám, ale rozhodně to mělo svůj smysl. Nedocházelo jim jídlo, ani není zimní období. Naše jednotky jsou, ale pro případ připravené, ale musíme také přemýšlet o možném manévru." "To je nemožné, pro ně určitě." Opomenul Král. Do síně zrovna přicházel posel. "Veličenstvo." Král se na posla nepodíval, jenom se suše zeptal "Co chceš?, Palatin se k poslovi otočil s vražedným výrazem. "Mám pro Vás vzkaz ze sídla Osmanské říše." To Krále Tobiáše probudilo z jeho myšlenek a vůbec z jeho arogantnosti mířené na onoho posla. "Tak?" pobídl ho Král a posel mu podával dopis. Král otevíral, na směnu bylo ticho, až takové rozsáhlosti, že zvuk papíru znělo jako bomba. Král uměl turecky a tak neměl problém listinu přečíst, zřejmě tušil, že dostane odpovědi. Župané pozorovali svého krále, jeden si vzal kalich a napil se vína. Palatin pozoroval svého pána a pak dopis, podle očí svého pána věděl, že jsou to dobré zprávy pro jejich království. Král dočetl dopis a pousmál se, zvedly se jeho modré oči a zapíchly se na posla. "Kdy čekají na odpověď?" optal se Král, ne ze zvyku, nebo ze slušnosti, tu rozhodně nechoval, ne k Osmanům, ale na druhou stranu, měl tak zlepšenou náladu, že by mohl klidně posla obejmout. "Nečekají na odpověď, ale na čin, veličenstvo." Odpověděl posel se skloněnou hlavou, až nezvykle mluvil s úctou. "Můžeš jít." Mávl rukou Král, jakmile posel odešel, zavřely se za ním dveře, Král vstal a hrdě zvedl hlavu. "Pánové." Rozhlédl se po místnosti, po zvědavých tváří mužů, kteří dychtivě čekali. "Otvírají se nám nové dveře možností, zřejmě se zpečetil osud Sultána Mehmeda." Pronesl Král se spokojeným výrazem.
Aysun chodila sem a tam, poprvé se dokázala postavit na nohy, ale nebylo to snadné, třásla se zimou, ústa měla vyschlá a shodila pár kil, byla unavená a bolela jí páteř, měla kruhy pod očima, bledá jako stěna. Nejedla, nepila, žalářník jí dokonce sám vodu musel násilím donutit, aby aspoň kapku dostala do úst, aby přežila, skoro se udusila, ale zřejmě měl strážný zkušenosti. Jenže byl tu známek nemoci, která u ní propukala, pomalu její tělo sláblo, nedokázalo se bránit, přišlo to s podchlazením, které způsobovaly noci strávené v ledové podlaze. Nyní se musela projít, uvažovat, myslet, ale byla slabá, chodila vrávoravě a spadla. Zařvala jako lev, a udeřila vztekle na podlahu, jakmile se podívala na stěnu, na zemi se něco třpytilo, v tom se zarazila, vzpomněla si na to, jak jí uvrhli do žaláře spona se třpytila, jakoby dychtivě očekávala své objevení. Aysun si vzpomněla, že jí spadla, v době, kdy jí uvrhli do vězení a následně jí odsunula spolu s dekami, které jí přinesl strážný a tak nečinně ležela celou dobu, tak blízko, aniž by si to Aysun uvědomila. Aysunin řev přivolal strážného, žena se obrátila pohledem ke dveřím, které se, jak očekávala, otevřely. "Aysun Sultán, co se děje?"optal se strážný s obavou, stojící mezi nimi. "Nic, hleď si svého!" odpověděla mu drze Aysun. Kdyby jenom tušila. "Tak nekřičte, Sultánko." "Proč mě Valide nezabije?" "Protože si zkrátka nepřeje Vaši smrt." "Co tak mile? S úctou?" "Známe se, tak dlouho, strávila jste tu víc, než kterákoliv jiná konkubína či dokonce Sultánka." "Tohle je chabý důvod. Stejně ti neděkuji." Odsekla Aysun. "To ani nechci." Odpověděl strážný a zavřel opět vězeňkyni, ta se podívala na okno, na nebe, myslela na děti.
Nastal den a černí jezdci brázdili krajinou. Hledali syny Sultána Mehmeda, byli to němí, kteří měli za úkol zabít nalezené prince. Valide zpustila hledání nebývalých rozměrů. Vypsala drahou odměnu tomu, kdo přivede její milované vnuky, o vnučky neměla sebemenší zájem a mnohým poddaným to připadalo velmi podivné, protože začalo rozkřikovat i o zmizení malých Sultánek. Samozřejmě, že nevěděli o skutečném Validiném úmyslu. Lid hledal jakékoliv vodítko a čekal, až se Sultán vrátí.
Osman se pomocí zvědů dozvěděl o blížícím se příjezdu Mehmeda, nezaskočilo ho to, ani neznejistil. Byl již pevně rozhodnut. Ozvalo se zaklepání a otevřely se dveře, dříve by to Osmana dráždilo, nyní, ale věděl, kdo přichází. Jeho milovaná Mahpeyker vstoupila do komnaty, přistoupila až ke stolu, mlčky se poklonila svému manželovi a dívala se na něho. "Musíme jednat." Pronesl Osman a tím přerušil vládu ticha. Mahpeyker mlčela, to ona poslala dopis Králi Tobiáši. Psala dopis Králi, dost vše promyslela, za odměnu mu poskytla zlomek nabytého území a zlato, stejně jako Peršanům.
Posel dorazil hned, u dveří stála věrná Sultánčina služebná, Esmahan. "Sultánko." Poklonil se posel s největší úctou, posel se obrátil na služebnou, ale zase zpět k Mahpeyker Sultán. Sultánka k němu přistoupila, nedávala nic na sobě znát, ani nenamítala, že otočit se zády k Sultánce je nevychované. Mahpeyker držela již dopis v rukou a pomalu přistupovala k poslovi se slovy, "Říká se o tobě, že máš nejrychlejšího koně, tvé služby si pochvaluje Valide Sultána." "Možná." Mahpeyker se zastavila a podávala mu dopis se slovy, "Dovez dopis, co nejdříve, jak jen to bude možné, Králi Tobiáši Slyšela jsem, že se zdržuje nejvíce v Budapešti." "Jistě, Sultánko." Na nic se posel neptal, bylo to zbytečné, otočil se a chtěl odejít, ale Mahpeyker stačila ještě říct, "Řekni mu, že nečekáme na odpověď, ale na činy." Posel se zastavil, obrátil se a mlčky přikývl, ještě se podíval na Esmahan. Jakmile posel byl pryč, Esmahan přistoupil ke své paní. "Vskutku zajímavý člověk." "Bude schopný dopravit psaní?" Mahpeyker se obrátila na svou služebnou, která ještě pozorovala dveře. "Plamen vzplál, Esmahan." "Cože?" Esmahan se obrátila na svou paní. "To bych si nedovolila, ale spíše," služebná násilím polkla, Sultánka zpozorněla. "Až se to doví Šehzade Osman." "Neboj se, vysvětlím mu to." Mahpeyker se otočila zády ke služebné a popošla o dva kroky dál. "Společný nepřítel může spojit i ty největší nepřátelé."
Nyní Mahpeyker stála před svým mužem a usmála se, Osman se postavil. "Již nemusím rozhodovat, jako Šehzade, ale jako Vládce." Řekl pevným hlasem. Mahpeyker to potěšilo, jakoby její muž četl myšlenky. Peršané mezitím přijížděli na pomoc novému Sultánovi, který jim přislíbil odměnu. Safia s Šehzady zrovna procházela po lese, když v tom uviděla průvod Peršanů. Safia se zalekla, utekla s dětmi do nedaleké skály. Peršané si jich nevšimli, jeden z nich, ale vybočil od davu a jel za nimi. Safia postavila prince. "Zůstaňte tady, a ani hlásku nevydávejte." Řekla láskyplně, pohladila Mahmuda a Suleymana a šla vstříc jezdci, žena si všimla větve, vzala si ji a byla připravená k boji. Peršan se zastavil, Safia se přísně, nebojácně dívala na Peršana, přibližovala se k němu odhodlaná ubránit Šehzady, ale zarazila se. Peršan nebyl sám, naproti ní nyní stáli šest jezdců. Muži sesedali z koně, blížili se k mladé ženě.
Aysun seděla na studené podlaze. Jakoby cítila nebezpečí, třepala se. V Istanbulu na tržišti se jeden postarší muž toulal, byl to významný obchodník, válečník, který pamatoval vládu Sultána Ahmeda od začátku do jeho konce. Byl jeho blízkým přítelem. Bojovali spolu bok po boku, nikdy se tím nechlubil, měl ohromnou sílu, objevil se vždy, kdy bylo potřeba. Jmenoval se Ertugrul. Istanbul ještě nekřičel, ale muž se naučil slyšet jeho volání. Zrovna v tržišti, kde před lety byla i Tera, nyní Aysun jako pouhá otrokyně byl rozruch. Spor dvou mužů, jeden byl starší a druhý mladší. Sice mezi nimi nebyl až tak vysoký věkový rozdíl, ale zkušenosti Ertugrula byly v tomto směru bohaté, stejně jako, co se týká boje. "Jak chceš?" starší muž s mladším, zřejmě se hádali kvůli zisku. Starší napřáhl meč, ale stařec ho zadržel. Muž se na Ertugrula nenávistně podíval. "Jak se opovažuješ? Nepleť se do sporů mezi námi, dědo!!" Ertugrula to nevyvedlo z míry, byl jiný, což mladíka zarazilo, jen se podivně usmál. "Chceš, abych ti zpřelámal hnáty, chlapče? Nehraj si." Mladík ho žduchl, ale Ertugrul se udržel a sundal si plášť. Mladíci žasli, ale vzpamatovali se, ten nejmladší však neměl sílu bojovat, nebo spíše mu Etugrul někoho připomenul. Starší ho chtěl kopnout do hlavy, rozběhl se a levou nohou chtěl starce umlčet, ale Ertugrul mu nohu chytil a naučeným pohybem ho udeřil do tváře, levou nohou mu podkopl pravou. Mladík spadl na zem. "Máš již dost, chlapče?" "Ne." Hlesl muž, postavil se a znovu udeřil, Ertugrul, uhnul dobře namířené pěsti a shodil ho znovu na zem, "Tak vzdej." Pobídl ho kolega a podíval se na Ertugrula. Mladík rychle vstal, vzal si meč a máchl jim, již nevěděl, co dělat. Ertugrul uhýbal a smál se, pak vzal hůl a praštil mladíka do žeber. A břicha, pak na záda a pak mu podrazil nohy, mladík to vzdal. "První krok je, abys svého lva uvěznil, abys bojoval s klidem a pevnou vůlí." Ertugrul se podíval na mladšího muže. "Ty víš, kdo jsem že?" "Nemám potuchy." Odpověděl mladík s úctou. Ertugrul se usmál, hodil hůl na zem a odešel. Starší muž se stačil obrátit na bok s bolestivou grimasou.
Kaya Kadin se procházela po harému, Elena zrovna šla naproti ní. "Kayo." Usmívala se dívka mile. "Eleno?" "Máme na sebe štěstí." Pronesla Elena klidně. "To ano, tak nechť tento den je snadný." Řekla dívka a odcházela, Kaya se za ní podívala s šokovaným výrazem. Uvažovala, co to mělo znamenat.
Z Vídně, Prešpurku, Budapeště vyrazil proud ozbrojených vojsk proti Sultánovi Mehmedovi. Král Tobiáš se podíval na nebe a očekával vítězství.
Valide Sultán četla dopis od Osmana, Elena jako na zavolanou přišla do komnaty. "Sultáno? Máte přání?" "Ano, nechť Misha al Paša, Husrev Paša a další členové rady připraví korunovaci. Sultán Mehmed zemřel pro nás ostatní." Řekla Valide celá šťastná. Elena se usmála, otočila se zády k Sultánce a odcházela.
Ertugrul byl za branami paláce, nadechl se vůně, kterou dobře znal a díval se na bránu, jako na poklad, brána se před otevřela a vyšel na nádvoří. Zastavil se a rozhlédl se kolem.
Mahpeyker s Osmanem stály na terase zakázané části. Jedna otázka Mahpeyker nedala spát. "Proč ses optal po Aysun?" "Je pro bratra cenným úlovkem. Jen tak se nevzdá, ale kdyby nechtěl, můžeme ho postrašit." Mahpeyker se usmála. "Co vím je, že jí Valide Sultán vězní v kobce." "Ty víš, co udělat, že Mahpeyker?" optal se Osman, vítr vlál, nebe bylo bez mraků a slunce pomalu zapadalo. Byli slyšet rackové. "Ano, vím, Osmane."
Začaly přípravy na korunovaci. Do komnaty Misha aľ Paši vstoupil posel se zprávou o Mehmedově smrti. "Ne, to není možné." Kroutil hlavou Paša. "Jak se opovažujete?!" řev Misha se rozléhal po chodbě, Valide Sultán přicházela s průvodem, přistoupila blíž k Misha aľovi. Paša již věděl čí je to práce. "Je to tak. Sultán Mehmed je po smrti. Rozdrtili ho Peršané spolu s vojsky krále Tobiáše. Nic nelze dělat, Pašo." "A kdo bude vládcem?" "Šehzade, připravuj, nebo nepřijdeš o hlavu." "Ne!" "Pak mi tvá tvrdohlavost nedává na výběr." Valide se otočila k Pašovi zády. Stráž vzala meč, levou rukou Misha aľa vzal tvrdě za vlasy a pravou ho připravil o hlavu. Podlaha se zaplavila krví. Valide odcházela se spokojeným výrazem.
Gulšah Sultán procházela chodbou, když potkala Valide Sultánu. "Sultánko." Gulšah se poklonila se zamračeným výrazem. Valide si jí změřila pohledem, ale nic jí nemohlo zkazit její náladu. "Gulšah, tak ráda tě vidím, neschováváš se, to je dobře." Gulšah se usmála. "Jsem potěšena, Sultáno." Gulšah se podívala na stráže, které zrovna nesly tělo Misha aľ Paša, Valide to dobře věděla. "Copak? Oh, ano. Je mi líto, ale Misha aľ Paša zemřel, nešťastná náhoda." Gulšah změnila výraz pohrdání. "To určitě, Sultáno. Dobře vím, že to je vaše práce." Zavrčela Gulšah. Valide se k Sultánce přiblížila. "Vážně?" Valide vzala Gulšah ostře za ruku. "Dobře vím, co víš, o Osmanovi. Mám pro tebe zprávu, blíží se konec vaší éry, Gulšah. Budeš trpět ještě více, než já." Gulšah měla strach, těžce se jí dýchalo. "Pusťte mě, Sultáno, budete toho litovat." "Mehmed se nevrátí, Gulšah. Tvůj ochránce je po smrti." Valide pustila svou sokyni a odcházela, Gulšah jí pozorovala šokovaně, měla vážně strach.

Zdroj videa: youtube.com


Zastavení

19. ledna 2016 v 22:47 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,
jistě jste si všimli mé neaktivity, bohužel je toho hodně a navíc sami to znáte. Nyní ale musím Vám oznámit, že pozastavím své psaní, koneckonců stejně pořád spíše studuji a další díl příběhů byl v nedohlednu, ale budu poupravovat chyby. Poté zase budu pokračovat ve psaní v naprostém normálu, jak tomu bylo doposud a navíc honí se mi nápad na další motiv příběhu, ale na to je příliš brzy, abych Vám mohla napsat víc. Snad čas se zlepší a bude lépe. Nic jiného pro Vás, bohužel, nemám.
Mějte se krásně.
S pozdravem Alžběta

6. část Cesta tunelem

3. ledna 2016 v 0:08 | Alžběta T. |  Whitechapel
Ráno se chlapeček probudil, sedl si a okamžitě zpozoroval muže stojícího zády k chlapečkovi, muž se díval do zrcadla, zrovna si oblékal kabát. Muž přes zrcadlo viděl, že chlapeček je vzhůru, proto se k němu otočil. Muž se chystal zase do práce, aby za deset hodin těžké dřiny v práci měl na chleba a gin. Chlapeček vstal a šel k pánovi, který si získal jeho důvěru, ještě nikdo se k němu tak pěkně nechoval, jako tento muž. Muž se jmenoval Natan Barkat, byl žid, přistěhovalec. Jeho rodiče se zde odstěhovali rok po jeho narození. Otec byl ortodoxní žid, svého mladšího syna vydědil, když si začal s anglickou dívkou nesoucí jméno Emily, která byla pro změnu ze zámožné rodiny, její rodina byla zase z West Endu, žádná strana nepodporovala tento pár a jejich lásku, jenže lásce nemůže člověk jen tak poručit, Emily s Natanem vzali svůj život do svých rukou a utekli do Whitechapelu. Proč zrovna do tohoto místa? Proč si vybrali místo, které je obklopené smůlou nešťastných duší? Neměli zrovna kam jít a ani finanční prostředky na to, aby odjeli třeba do Skotska. Natanův otec byl obchodník, její otec byl lékař, který ošetřoval smetánku. Emily krátce nato otěhotněla. Jenže osud jim nepřál. Natan získal práci v jedné z továren, ve které pracoval dodnes. Emily nemohla nic najít a také jí to Natan vzhledem k jejímu požehnanému stavu nedovolil, ani jí nedovolil, aby se prodávala, to zavrhli vlastně oba dva. Emily po těžkém porodu zemřela, porodní bába nebyla tak kvalifikovaná jako lékař, i když, možná by si s tím, ani lékař nevěděl rady, lékařská praxe, metody té doby, nebyly zrovna ideální, syn naštěstí přežil, ale nakonec zemřel na turbekolózu o šest let později. Natan si živě pamatoval na tyhle bolestivé chvíle, kterého uvrhly do propasti, proces hojení trval nekonečně dlouho. Natan si již s žádnou ženou nezačal, ani s prostitutkou, která se mu nabízela, kdykoliv se naskytla příležitost, bylo to většinou ve chvílích, kdy byl Natan opilý, ve chvílích, kdy většina mužů lehce ztrácí zábrany, ale tenhle nikoliv, byl neoblomný a trval na svém. Nebylo žádné prostitutky, která ho měla, nemohla se chlubit, že získala muže s hnědými vlasy a velkými, na žida, netypickýma modrýma očima. Tento, na poměry Whitechapelu, pohledný muž měl raději rád společnost ginu a samotu, kterou si vybral sám. Z jeho života mu zbyla práce a vzpomínky, také jedna fotografie jeho Emily, její vůně vyprchala, on zase bolest svázal do svého srdce a nikoho tam nepustil. Nehodlal to udělat, nechtěl zneuctít památku své ženy a syna. Oba byli v jeho srdci, navěky s nimi byl spojený a tohle ctil, byl jeden z mála, který měl pevnou vůli. Po smrti Emily syna vychovával sám, bez něčí pomoci, ale musel přitom pracovat, neměli to jednoduché, bez matky. Natan věděl, že synovi maminka chybí, nedokázal by najít pro něho vhodnou maminku, nedokázal to udělat, ne Emily, ani svému synovi a pak i on byl najednou pryč. Znovu viděl někoho blízkého umírat, ale synova smrt byla krutá, trvala velmi dlouho, což bolelo ještě víc. Natan u svého synka seděl a držel ho za ručičku, byli v nemocnici, Natan své veškeré úspory dal na léčbu, která stejně k ničemu nevedla. Dokonce kontaktoval otce Emily, ten ale přišel, když bylo příliš pozdě. Otevíral dveře zrovna ve chvíli, kdy chlapeček naposledy vydechl. Díky tomu se lékař dozvěděl i o umrtí své nejmladší dcery. Byla to krutá daň za to, jak byl neústupným otcem, najednou nebyl plný vzteku, soucítil a poznal, jaký Natan byl doopravdy. Lékař však výčitky měl dokonce svého života, který nastal před půl rokem, Lékař měl temné myšlenky, měl v paměti, že díky své povaze ztratil nejenom dceru, ale i vnuka. Natan mu byl na pohřbu, všechny rozepře, boj byl rázem pryč. Natan nebyl pijan, dbal na to, aby mohl včas a v určité výši platit nájem. "Nebudeš se tu bát?" optal se ustaraně Natan. "Já tu zůstanu?" optal se malý klučík, vytřeštil svá modrá očička. Byl překvapený, šlo vidět, že chlapeček neprožil nic kloudného a pokud ano, nepamatoval si to. Šlo vidět, že chlapec málo jedl, pokud něco na ulici našel, byl to pro něho Štědrý den. To Natana rozčilovalo, věděl, jak to tady chodilo, ale život dětí na tomto místě ho rozčiloval ještě víc, lomil jeho dobré srdce. Najednou si uvědomil, že toto místo zabilo jeho ženu a syna a choval se nezodpovědně, nebo mu to nyní, takhle připadalo. "No, ano. Tam venku je to nebezpečné." Odpověděl Natan. "Je tu teplo, máš tu oblečení, nyní se můžeš okoupat." Natan ukazoval na vědro s vodou, vedle něho ležel stůl, kde leželo zrcadlo a hřeben. Chlapeček se podíval na vědro a zpět na muže, který se již otočil a chtěl již jít. "Děkuji." Řekl chlapeček. "Ale nebude se pan domácí zlobit?" dodal ustaraně. Muž se zastavil před dveřmi a otočil se k chlapečkovi, usmíval se na něho, šel k němu blíž, poklekl před ním. "Nebude, cestou mu řeknu, že tu mám hosta." Řekl muž a spiklenecky na chlapečka mrkl, najednou se zarazil. "Ani jsem se ti nezeptal na jméno." "Maminka mi dala jméno John" Odpověděl automaticky malý chlapec, který se díval na Natana se psím kukučem. "John." Zopakoval Natan a usmál se. "Máš neobvyklé jméno." Poznamenal John. "Je to cizí jméno." Řekl Natan a dusil se smíchy. "Tak nic, budu muset jít do práce, ať nepřijdu pozdě. Hlavně nikomu neotvírej. Ano?" "Nebudu otvírat nikomu, jenom tobě, Natane." Odpověděl malý John. Natan se postavil, pohladil Johna po vlasech, obrátil se ke dveřím a odešel. John stál jako přibitý, vzorný, Natan se na něho ještě podíval, usmál se a zavřel za sebou. Na chodbě, o patro níž, se potkal s Anthonym Lemonem, panem domácím. "Buďte zdráv, pane Lemone." Pozdravil ho Natan. "Áa, pane Barkate, zdravím vás." Pan domácí někam odcházel, zrovna mířil ke schodišti. "Chtěl bych s vámi mluvit." Natan se k němu přiblížil, pan Lemon se zastavil u schodů a obrátil se k Natanovi. "Co potřebujete, pane Barkate?" "Přes noc u mě přespal klučík, je asi šestiletý, našel jsem ho před hospodou na ulici, zřejmě nemá příbuzné. Chtěl bych ho adoptovat, pokud by to šlo, mohl byste ho zaregistrovat? Jistě vím, že nájem by byl dražší." Řekl Natan. "Aha, no ovšem, že ho zapíšu. Vážím si toho, že jste mi to řekl." Domácí zkoumal okolí, jenom, aby ho nikdo neslyšel. "Vzhledem k tomu, že jste mi to řekl, jistě vám sice zvýším nájem, ale o něco málo. Cením si takových lidí, jako jste vy, někteří to totiž zamlčí." Pan Lemon si pamatoval na den, kdy k němu poprvé přišel pan Barkat. Byl tenkrát zamlklý, zamračený, prostě smutná duše. Nyní se alespoň usmíval, což pana Lemona potěšilo, sice nevěděl o událostech, které Natana v posledních letech potkaly, ale měl radost i za něho. Pan domácí do té doby, než ho poznal, byl plný předsudků ohledně židů, jako takových, ale jakmile tohoto chlapíka poznal blíž, předsudky mizely a jednal s ním jinak, než na začátku, což Natan zaznamenal, jeho dnešní reakce ho překvapila. I to bylo zajímavé… bylo to zvláštní. Natan však skryl svou radost, věděl, že štěstí může mít svou lhůtu či cenu, za kterou by později zaplatil. Nechtěl to zakřiknout. "Děkuji vám, pane Lemone, již musím jít, spěchám do práce." Odpověděl Natan, obešel pana Lemona a odcházel. Natan sestoupil schody, otevřel domovní dveře a zmizel v davu lidí.
V tu chvíli z uličky vyšel James a Thomas. James byl z noci poněkud zaražený. "Co se děje? Vypadáš, jakoby si spolkl hřebíky." Poznamenal Thomas a přátelsky ho poklepal po rameni. "Je to zvláštní." "Co? To, co ti řekla Anna? Také jsem měl stejné názory jako ty, dokonce jsem se tak choval jako ty. Moc mi pomohla." Thomas se zastavil, uvažoval. "Páni, skoro to vypadá, jako bych viděl svou minulost, ale s menšími rozdíly." "To by mě zajímalo jakými?" "Nebyl jsem tak pitomý." James se zašklebil, moc ho Thomasova odpověď nepotěšila, ale své pocity si raději nechal pro sebe, Thomas šel k vozíku a zachechtal se. "První dny jsem se nesetkal s přátelstvím, ani s vlídným chováním, etiketou." Vyjmenovával James. "Jooo, tady je ti to na hovno. Tady se lidi nepřetvařují." Odpověděl Thomas, zarazil se, pak se zasmál své poznámce, šel k vozíku a tahal ho. James byl vážný. "Ukaž, pomohu ti." "Ne, já to zvládnu." Odpověděl Thomas. James se ohlédl, setkal se s tváří mladé dívky, zrovna šla do práce, šla k potemnělé, úzké uličce, bylo na ní znát, že i když je mladá, tak měla velké starosti, její tvář tomu odpovídala, byla to právě Mary. James najednou vzpomínal na to, co mu řekla Anna. "Za své hříchy člověk platí, ty splácíš svůj dluh. To co si zničil, aniž by si to dal. Ty jsi jenom bral a nyní poznáváš stín života." Anna s Jamesem seděli u stolu, svíčka plápolala, bylo to jediné světlo v jinak temné, tiché světnici, Thomas již dávno spal. Anna otočila další kartu. "I místo, jaké je peklo na zemi, může se zrodit něco krásného. Je dost možné, že to potkáš, ale je pouze na tobě, zda si to udržíš, nebo to znovu ztratíš." "Co tím myslíš?" Anna se na Jamese usmívala, něco ve svých očích skrývala. "To musíš poznat ty sám, Jamesi. Nebyl si připraven na změny a přišly, čekal si na změnu a nepřišla. Přijde to, ale musíš vypustit svůj vztek, uvaž své kříže v srdci, ale nikdy nezapomeň na své chyby, protože, jestli je zapomeneš, uděláš je znovu a tentokrát budou mít fatální následky pro tebe a tvé okolí." "Dokážeš člověka pěkně vyděsit." "Říkám jenom to, co mi říkají karty a tvé oči."
James se zamyšleným pohledem šel na druhý konec vozíku a tahal ho zezadu, alespoň tak chtěl Thomasovi pomoct, ale šlo to těžko, pomalu. Ulice byla jako vždy přeplněna, lidi se na sebe tlačili. Jeden pár stál na okraji, žena se opírala o stěnu domu a muž stal hned vedle ní a o něčem diskutovali. Pár prostitutek sjednávalo "obchod" se zákazníkem, další čekalo na vhodného kandidáta. Muži odcházeli do práce, nebo do hospod. Z jatek vytékala krev a výkaly poražených zvířat, lidi po tom šlapali a vůbec jim to nevadilo. Pár opilců leželo na chodníku, kolem nich chodily krysy. James s Thomasem kolem lidí pomalu procházeli. James si všiml jedné ženy, která držela v náručí dítě, její oči byly smutné, poznamenané rodinou tragedií, žena nezaplatila nájem, domovník zrovna jí dával na ulici věci, jeden stůl, pár kousků oblečení, tohle byl ženin majetek, dívala se na to se zoufalstvím, měla stažené hrdlo, nemohla ani dýchat a polykala slzy ponížení a bolesti, pravý boj o přežití pro ni teprve nastal.
James s Thomasem procházeli kolem Rose. Byla pobledlá, vyhublá, strhaná, těžce dýchala, bolelo ji tělo. Seděla na zemi a opírala se o stěnu, byla slabá, příliš slabá, šla kolem ní jistá paní Nancy Darrowová, znala jí již přes rok, žena se zastavila před Rose a chvíli uvažovala, jestli je to opravdu ona. "Rose?" Rose nevnímala, udělala bolavou grimasu a sáhla si na srdce. "Rose?!" křikla polekaně Nancy a rychle poklekla před Rose, chytla jí. "Co se stalo? Jak to vypadáš?" optala se ustaraná Nancy, zkoumavě se dívala na svou přítelkyni, "Pojď, půjdeme." "Nemám sílu vstát." Rose konečně odpověděla, najednou jí přejel mráz po zádech. "Je mi zima." Řekla tiše. Ženský hlas vnímala, ale byl jako by v dálce, viděla dvojmo, přimhouřila oči a zkoumala výraz ženy, kterou teprve nyní zaregistrovala, ve vzpomínkách pátrala, ženu zařazovala, protože znala její jméno i hlas Rose byl povědomý. "Jsi to ty Nancy?" optala se pro jistotu. "Ano, jsem to já." Odpověděla Nancy, byla vědoma, že je na tom Rose špatně a že potřebuje nutně pomoc. "Pojď, půjdeme, znám někoho, kdo by tě z toho dostal." Řekla Nancy a pomáhala přítelkyni vstát. "Nech mě tady, nemám peníze." "Drž tu hubu a půjdeme!"okřikla ji Nancy, bylo jí jedno, jestli jí někdo slyší, ostatně, tady byli všichni hluší. Jenom stěny domů měly uši a občas by si přály je nemít. Byli němí svědci, svědci vražd, krádeží, slyšeli tolik sprostých slov, viděli tolik hrubostí, které člověk se může dopustit na tom druhém. Kde je ta lidskost? Kde je ta loajalita? Kde je potřeba pomáhat? I když i na takovém pekle se najde láska a porozumění, ale jenom velmi málo. O to víc jsou cenné, protože jsou vzácné. Obě ženy šly o jeden blok dál, kde bydlel, lékař. Bylo to zvláštní ve Whitechapelu potkat lékaře, ale budiž, tento by se dalo říct, byl padlý. Ztratil práci a postavení, díky zpackané lékařské pomoci u jednoho z prominentních pacientů. Žena mu odešla za jiným, postavení a peníze ztratil. Odešel z West Endu a byl zde, ve Whitechapelu, ale lékař to byl. Tady nemusel nic ztratit, tito lidé neměli nic, ani moc, vlastně neměl již nic, než znalosti anatomie. Nancy zaklepala naléhavě na dveře. "No jo již jdu." Oznámil lékař za dveřmi, šel k nim a otevřel je. Nancy stála, vrávorala, Rose se přítelkyni držela. "Zdravím, má přítelkyně má problém." Lékař se podíval na Rose, rychle jí vzal do náručí a šel s ní dovnitř, Nancy šla za nimi a zavřela za sebou dveře. "Skoro nevnímá." Pronesla ustaraně Nancy a dívala se soucitně na přítelkyni, kterou lékař položil do postele, Rose se celá třepala zimou. "Bože." Pronesla tiše Rose. Lékař si vzal fonendoskop, strhl jí šaty, aby jí mohl si poslechnout, "Držte ji." Řekl k Nancy, která okamžitě uposlechla. Poslechl si její srdce, vyděsil se. "Jak se vám dýchá?" "Špatně." "V plících to doslova praská, srdce si stěží udrží interval." Konstatoval doktor. Rose se rozkašlala, ústa si přikryla, z nich tekla krev, doktor spěchal, aby mohl přinést hadr, přiložil ho k ústům. "Vyplivněte ty hleny." Rose uposlechla. "Má příbuzné." Obrátil se doktor k Nancy. "Děti s bývalým manželem, ale již dlouhou dobu s nimi není v kontaktu" Odpověděla Nancy a ustaraně se dívala na přítelkyni, muž smutně přikývl, utřel ženiny ústa. "Jak dlouho máte tyhle potíže?" Rose nereagovala, "Jak dlouho máš ty potíže?" opakovala doktorovu otázku Nancy. Rose se na ní podívala, slzy jí ztékaly z očí, byla zpocená, pobledlá, její ústa byla od krve. "Asi šest neděl? Nemám zdání o čase." "Ach, to je velmi špatné, včas jsme to nepodchytili." Nancy se vztekle obrátila na lékaře. "Co to povídáte? Musí přece být způsob." "Nancy, pomohl jsem vám, protože jsme tomu mohli zabránit, ale u Rose,…již to nejde." "Může to jít, pokud budete chtít!" Nancy byla rozčílená, Rose jí chytila za ruku. "Když to nejde, tak nejde." Rose pocítila únavu, ale divnou únavu, bylo to mezi usnutím a závratí, tělo jí sláblo, věděla, že již se nepostaví. Lehla si na postel, Nancy jí přikryla. Lékař smutně odcházel, šel do kuchyně, posadil se, vzal si láhev ležící na stole, nalil si a napil se. Chtěl dostat myšlenky jinam. Tohle u své práce upřímně nesnášel, přestože to viděl docela běžně. Nancy byla pořád u Rose. Zůstaly u onoho doktora, Rose chtěla odejít, ale lékař jí to nedovolil. V noci měla Rose silné záchvaty kašle, Nancy s lékařem o ni pečovali, lékař ještě zkoušel bylinky, léčivé masti, aby mohla alespoň chvíli spát, ale nešlo to. Rose se dávila, Nancy se na to nemohla koukat, chtělo se jí řvát. Rose byla jedna z dalších lidí, kteří jí pomohli, ale věděla, že nemůže jí splatit dluh. "Rose." Nancy jí hladila po vlasech, Rose tekl proud krve, u postele byl kýbl, již vykašlávala nejen hleny a krev, ale části plic. Nancy jí utírala neustále krev z úst. Lékař se snažil jí dávat léky, ale ty již Rose odmítala.
Rose pocítila, že to přichází, zemřela k ránu. Procházela se po ulicích Whitechapelu, přes Dean street, dostala se i k pokoji, který dobře znala, uviděla postýlky a v nich viděla své děti, Rose k nim přicházela, plakala radostí. "Děkuji, Bože." Pohladila tvář své dcerky a syna a chvíli je pozorovala. Ucítila v zádech závan, obrátila se k němu a uviděla temnou mlhu, váhavě do ní vešla. Dostala se do tunelu, byla tma, nikde nikdo. Rozhlížela se, chtěla jít zpět, ale něčí síla ji v návratu nedovolila, otočila se zpět a uviděla na konci světlo, šla pomalu k němu, až jí světlo pohltilo.
Bývalého Rosinina manžela probral nezadržitelný a hlasitý pláč jeho mladšího synka. Šel do světnice, vzal chlapečka do náruče, najednou se ozvala rána, obraz, který vlastnila Rose a který zůstal tu po ní, spadl na podlahu. Joseph již pochopil, podíval se na svého synka a políbil ho na čelo.
Nancy Rose držela za ruku, jakmile se ráno probudila, lékař již konstatoval jen smrt. Přivolal pomoc při odklizení těla, Rose vzal jeden z mužů a položil jí na klinickou, pohotovostní rakvi z kůže, Nancy seděla, mlčela, přijímala tuto skutečnost.

PF 2016

31. prosince 2015 v 19:43 | Alžbeta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

bohužel jsem oželila přání k Vánocům.To víte, že jsem Vám přála ty nejlepší a nejkrásnější Vánoční svátky, ale bohužel, jenom v duchu, Silvestr, ale nevynechám, to rozhodně ne.

Za čtyři hodiny a 36 minut, počítám od chvíle co jsem začala psát tenhle odstavec, se rozloučíme se starým rokem 2015, pro někoho to byl rok změn, byl náročný, nádherný. Najednou si uvědomíme, že čas letí, pamatuji si i Silvestra 2010 a najednou si uvědomím, že je tomu pět let. Zase budeme o rok starší, a zase tím straším. Muehehe. Vždy po ohňostrojích doufám, že bude všechno ok, tak jak to má být. Roční předsevzetí nemám ráda, pokaždé to něják poruším, to se stává asi každému. Mno raději si ho řeknu v duchu... hmmm... stejně ho poruším, nebo do půlnoci ho změním tak, abych ho mohla porušovat.
Ale co chci říct, teda napsat, v tomhle případě. Přeji Vám krásného Silvestra, nepřežeňte to s petardami. Nesnáším, když cesta domů se mění v minové pole, když se nevyhneš petardám, nevyhneš se "veselým lidem", pardon, oni jsou skutečně veselí, nebo v nejhorším, agresivní a nadržení, to bylo jen tak mimochodem.

Přeji Vám, aby ten nový rok, to miminko, které přijde bylo pro Vás ve znamení zdraví, protože je zdraví cennější, než zlato, nebo miliony ve Sportce, stejně Vám je zdaní, to jsem slyšela, jenom slyšela, ach jo... štěstí, i to je třeba, co kdyby jste narazili na tu pravou/ toho pravého, vyhráli již zmíněnou sázku... úspěch, znamená štěstí? Štěstí je jenom muška zlatá, otevřeš dlaň a uletí, ale mít štěstí na skvělé kamárady je prostě super věc, mít štěstí na skvělého šéfa, mít střechu nad hlavou, být s rodinou, to je ta podstata štěstí, není tomu tak? Ano, je tomu tak, teda pro mě určitě, také lásku, která hřeje srdce, bez ní bychom byli jako Grinch, kterému se zmrazilo srdce, ale nakonec mu roztálo, to je taky fakt.
Rok 2016.. otevřou se nové dveře, nová naděje, pro někoho, nové směrnice, nové hlášení, nová práce, nový život, nové vojenské situaci, spory, politické šachy,ale i jiné negativní a snad těch bude víc, pozitivních situací.

Vaše Bětka

Ahmedova smrt

28. prosince 2015 v 21:03 | Alžběta T. |  Kossem Sultán
Tak další můj pokus, má práce, ještě se vlastně nezobrazila tahle scéna a kdo ví, jak jí scenárista pojme. Nic méně další má představa o tom, jak by to asi podle červené knihovny bylo. Skutečnost byla jistě daleko drsnější.

Sultán Ahmed je na tom čím dál hůře. Kosem Sultán čeká před dveřmi komnaty svého manžela proto, aby s ním mohla být. U ní jsou jejich synové Murad s Ibrahimem, jejich dětské oči již tolik nezáří, měli na paměti tatínkův kolaps, přímo před nimi. "Alláh, dej sílu našeho Vládci, dej k jeho uzdravení." Povzdechla si smutně žena, v černých šatech, se závojem zakrývajícím její hnědé vlasy, zavřela oči, stokrát prosila Alláha o uzdravení své lásky. Dveře komnaty se otevřely, její zelené oči se otevřely, vysílaly naději. Lékař posmutnělý k Sultánce s poklonou přichází, zarmoucen. Nyní byl poslem špatných zpráv. Sultánce nemusel již nic říkat, vyčetla to z očí, které k ní zvedl. "Sultáno, stav Vládce…" Sultánka zvedla ruku, "Ne." Stačila říct, bylo to těžké, těžší bylo vejít dovnitř, synům matka nedovila vidět jejich otce, i když srdceryvně plakali. Kosem se pomalu přibližovala ke svému muži, kterého sužoval břišní tyfus, byl pobledlý, zpocený, ve vysokých horečkách, svíjel se v křečích, kterého trápily, nejvíce v břišní oblasti, již blouznil, jeho hlava byla jako by ležela ve střepech, které nikdo nemohl uklidit. Sultánce se draly slzy do očí. "Ahmede." Stačila jenom vyslovit, Sultán jí slyšel zdálky, obrátil se k hlasu, viděl jí mlhavě, jakoby z jiného světa. Kosem se zalekla. Jakoby v panenkách spatřila projít stín smrti. Posadila se k němu a políbila ho na čelo, hladila jeho vlasy. "Kosem." Stačil hlesnout, měl myšlenky na ni. V tu chvíli, jako by viděl bílou postavu, která se k němu přiblížila. Byl to jeho otec Sultán Mehmed Chán, natáhl k němu ruku. "Otče?" Kosem se podívala na svého manžela ustaraně. "Ne, nedívej se na něho." Vzala ho za hlavu a nutila ho, aby se na ni díval. "Ne, nedovolám ti to." Jenže mu to nedalo, díval se na otce. "Pojď, nadešel tvůj čas." "Ahmede!!" křikla Kosem. Sultán se láskyplně podíval na svou ženu, s vypětím svých sil jí pohladil po její krásné tváři. "Já musím, nadešel můj čas, Kosem." Řekl láskyplně, potichu, opakoval slova svého otce, malinko se usmál. "Ne!! Ne, Ahmede, máš tu syny a mě, nemůžeš nás tu nechat." Sultánova duše, již odcházela z jeho těla, jeho oči se na ni dívaly, ale tělo bylo bez duše, bez života, oči byly nyní prázdné, to poznala hned. Kossem ho pustila, položila si hlavu na jeho hruď. Blížila se bouřka, šlo slyšet hřmění. Necítila nic, ani lehké nadzvednutí hrudi. "Ahmede." Vzhlédla k němu. "Ne. To ne." Řekla potichu, přesto chtěla křičet, ale něco jí škrtilo krk, nemohla vydat hlásku. Duch jejího manžela se na ni podíval, loučil se s ní a pak se otočil a zahlédl světlo. Podíval se na otce, který se na něho usmíval. Ahmed se podíval a šel vstříc tomu, co ho čekalo a onom světě.
"Jsem Ahmed, narozen 24 let po smrti velkého Sultána Suleymana. Utrpěl jsem bolest ze ztráty svých bratrů. Ve svých čtrnácti letech jsem se stal Sultánem, Vládcem Osmanské dynastie. Ztratil jsem však své území. Chtěl jsem ukázat ráznost a rozhodnost, něco se mi podařilo. Modrá mešita je mou pýchou a dědictvím, které sem tu zanechal a mou krev v podobě dětí. Jsem Sultán Ahmed. Moc mi ukázala to, že být Sultánem neznamená všechno, není to jenom bohatství, ale i rozhodnost, silná ruka, pevný základ, mít za sebou svého lva, dobrého přítele, dobrého rádce. Prožil jsem prohry na bitevních polích, ale ne na polích lásky. Jsem Ahmed manžel, Vládce, otec."

Kosem se dívala na svého manžela, pak vstala, dívala se na tělo svého Ahmeda, držela se za srdce, cítila tu bolest, slzy jí stékaly po tváři a nesnažila se je zachytit. Obrátila se a šla k terase, musela se nadýchat čerstvého vzduchu. Opírala se o zábradlí, kde před lety stála, když zjistila, že jí tají psaní od její rodiny. Tam se vzdala svého snu, své rodiny, jenom kvůli Ahmedovi. Rozpršelo se. Vzpomínky se jí promítaly v hlavě, jako by byla zrovna před smrtí a v podstatě to byla pravda, spolu s ním zemřela i ta část, kterou mu věnovala, část jejího srdce. Kosem Sultán zakřičela, řvala a trhala se na kousky, blesky vyšlehaly z nebe. "Zradil si mě!!!!!" Sultánka křičela do nebe.


Kam dál